č. 1488/2008 Sb. NSS, Daň z příjmů: finanční pronájem
č. 1488/2008 Sb. NSS
Daň z příjmů: finanční pronájem
k § 24 odst. 4 písm. b) a § 36 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2002
Ustanovení § 36 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zvýhodňuje zdaňování příjmů na území České republiky plynoucích z pořizování movitých věcí ze zahraničí u tuzemských subjektů formou finančního pronájmu. Z gramatického výkladu tohoto ustanovení nelze dovodit, že by jeho aplikace byla podmíněna předem dohodnutou smluvní povinností předmět nájmu po ukončení doby trvání finančního pronájmu koupit. Tato povinnost je ve smyslu § 24 odst. 4 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nezbytnou podmínkou pouze pro uznání určitého výdaje spojeného s finančním pronájmem do daňově uznatelných nákladů, nikoliv však určujícím kritériem pro posouzení charakteru nájemní smlouvy, tzn. zda se jedná o operativní, či finanční pronájem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2007, čj. 5 Afs 24/2007-53)
Prejudikatura: srov. č. 600/2005 Sb. NSS a č. 1265/2007 Sb. NSS.
Věc: Společnost s ručením omezeným M. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce.
Finanční úřad v Blatné dne 5. 10. 2005 žalobci předepsal k přímému placení daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně za zdaňovací období roku 2002 ve výši 109 577 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, které žalovaný dne 27. 7. 2006 zamítl.
Uvedené rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajským soud v Českých Budějovicích dne 22.1. 2007 zamítl. V rozsudku mimo jiné konstatoval, že v případě žalobcem předložené nájemní smlouvy nejde o finanční pronájem s následnou koupí, „neboť zvláštní sazba daně 1 % lze vtáhnout jen na nájemné u finančního pronájmu za podmínky, že najatá věc je po řádném ukončení nájemní smlouvy nájemcem skutečně odkoupena. Je-li v dané záležitosti sjednána pouze možnost koupě věci žalobcem, kdy záleží pouze na vůli nájemce, zda odkoupí předmět nájmu, jedná se o operativní pronájem“.
Rozsudek krajského soud napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž zejména uvádí, že zásadní právní otázkou řešenou soudem i v předchozím správním řízení je definice pojmu „finanční pronájem s následnou koupí najaté věci“ z hlediska daně z příjmu právnických osob. Stěžovatel je přesvědčen, že soud posoudil věc nesprávně. Soud tvrdí, že o finanční pronájem se může jednat pouze v případě, kdy je ve smlouvě předem výslovně sjednáno, že po skončení doby nájmu je nájemce povinen předmět nájmu odkoupit, případně je koupě přímo sjednána, zatímco v posuzovaném případě byl stěžovatel podle smlouvy pouze oprávněn po skončení doby nájmu předmět nájmu odkoupit, ale nemůže prokázat, že se tak stane. Soud se vypořádal s právními námitkami stěžovatele týkajícími se úvah o možném osudu předmětu nájmu během doby nájmu a po jeho skončení a dopadu na zdaňování příjmů z nájmů tak, že uvedl: „Při úvaze o sazbě daně nelze vycházet z hypotetické úvahy o tom, co se může stát po ukončení nájmu, rozhodné je zjištění o typu nájmu na základě důkazních prostředků…
