§ 170 ZP Zahraniční stravné

2.7.170

§ 170 ZP Zahraniční stravné

Ing. Karel Janoušek

Úplné znění

Ustanovení související

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění

  • § 154 – zahraniční pracovní cesta

  • § 163 – tuzemské stravné

  • § 166 – druhy cestovních náhrad při zahraniční pracovní cestě

  • § 179 – odchylky při poskytování zahraničního stravného pro zaměstnance ve státní a příspěvkové sféře

• Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění

  • § 6 odst. 7 písm. a) – náhrady cestovních výdajů, které nejsou předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti

  • § 24 odst. 2 písm. zh) – výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů (náhrady cestovních výdajů)

• prováděcí vyhláška MF o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného platná pro příslušné období

 NahoruDoba trvání pracovní cesty v zahraničí

Pro určení výše zahraničního stravného, tj. stravného vypočítávaného v cizí měně za zahraniční část příslušné pracovní cesty, je rozhodující doba strávená v kalendářním dni v zahraničí a příslušná základní (denní) sazba zahraničního stravného.

Dobu trvání pracovní cesty v zahraničí, tj. časy (okamžiky) přechodu státní hranice ČR i hranic dalších zemí, je povinen zaměstnanec zaměstnavateli oznámit při vyúčtování cestovních náhrad. Při použití letecké dopravy je dobou přechodu hranic doba odletu z ČR a doba příletu do ČR.

Na rozdíl od tuzemského stravného, které se stanoví za každou pracovní cestu samostatně, stanoví se zahraniční stravné vždy samostatně (celkem) za každý kalendářní den, a to i v případě, že zaměstnanec uskutečnil v kalendářním dni více zahraničních pracovních cest. Podle § 170 odst. 4 ZP se totiž pro účely zahraničního stravného doby strávené v zahraničí trvající 1 hodinu a déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni sčítají.

 NahoruTuzemské stravné při zahraniční pracovní cestě

Podle § 166 odst. 1 ZP přísluší zaměstnanci za dobu trvání tuzemské části zahraniční pracovní cesty tuzemské stravné. Při stanovení jeho výše se postupuje podle § 163 ZP, tj. tak, jako při tuzemské pracovní cestě. Od 1. 1. 2012 se však již nepoužije ustanovení § 163 odst. 4 ZP, které se týká tuzemského stravného při dvoudenní pracovní cestě. To znamená, že stravné při zahraniční pracovní cestě se stanoví vždy za každou pracovní cestu a každý kalendářní den příslušné zahraniční pracovní cesty samostatně, přičemž doby před výjezdem z ČR a po návratu do ČR v tomtéž kalendářním dni se sčítají. K době rozhodné pro stanovení výše tuzemského stravného, tj. k době trvání tuzemské části této zahraniční pracovní cesty v kalendářním dni, se podle § 170 odst. 4 ZP připočítává doba trvání příslušné zahraniční pracovní cesty, je-li v daném kalendářním dni kratší než 1 hodina a také doba, za kterou zaměstnanci zahraniční stravné podle § 170 odst. 3 ZP nepřísluší (viz dále). To může ovlivnit výši stravného za tuzemskou část příslušné zahraniční pracovní cesty v kalendářním dni.

 NahoruVznik práva na stravné za cestu na území ČR

Podle § 170 odst. 3 ZP ve znění platném od 1. 1. 2012 má na výši zahraničního stravného také vliv vznik práva na stravné za cestu na území ČR. Na první pohled přitom není jednoznačně zřejmé, zda jde o vznik práva na tuzemské stravné za příslušnou zahraniční pracovní cestu nebo i za jakoukoliv jinou pracovní cestu uskutečněnou během téhož kalendářního dne a zda zaměstnanci vzniká na tuzemské stravné právo, i když mu nepřísluší (viz § 176 odst. 4 ZP). Je nutné si uvědomovat, že tuzemské stravné zaměstnanci přísluší vždy za každou konkrétní pracovní cestu (např. při dvou pracovních cestách v kalendářním dni se stravné stanoví za každou pracovní cestu zvlášť), kdežto zahraniční stravné přísluší zaměstnanci za kalendářní den, bez ohledu na to, kolik zahraničních pracovních cest v tomto dni uskutečnil (např. při dvou zahraničních pracovních cestách v jednom dni se výše zahraničního stravného stanoví v zásadě za obě cesty dohromady, ale tuzemské stravné za každou zahraniční pracovní cestu zvlášť). Jde tedy o případ, kdy zaměstnanci vznikne během kalendářního dne právo na tuzemské stravné, a to za příslušnou zahraniční pracovní cestu, za jinou zahraniční pracovní cestu nebo za tuzemskou pracovní cestu uskutečněnou v tomtéž kalendářním dni. Přitom právo na stravné za cestu na území ČR vzniká, je-li zaměstnanec na pracovní cestě v tuzemsku alespoň 5 hodin, ať mu stravné přísluší v plné výši, snížené za bezplatně poskytnuté jídlo nebo mu např. při dvou nebo třech bezplatně poskytnutých jídlech podle § 176 odst. 4 ZP nepřísluší. Doba do 1 hodiny trvání zahraniční části pracovní cesty, za kterou se podle poslední věty § 170 odst. 3 ZP zahraniční stravné neposkytuje, není dobou cesty na území ČR. A je potřeba také dodat, že při poskytnutí stravného podle ustanovení § 176 odst. 2 ZP nejde o vznik práva na stravné, neboť jde o případ, kdy zaměstnavatel zaměstnanci stravné poskytnout může, ale nemusí.

 NahoruVýše zahraničního stravného

Konkrétní výše zahraničního stravného, která zaměstnanci přísluší za kalendářní den, se určí postupem uvedeným v § 170 odst. 3 ZP, tj. takto:

^*) Podle MPSV i při vzniku práva na stravné za cestu na území ČR.

Podle informací, které uvádí MPSV v odpovědích na dotazy, vznik práva na tuzemské stravné ovlivňuje pouze případy, kdy zaměstnanec stráví v zahraničí v kalendářním dni 1 až 12 hodin, a pokud je tam déle než 12 hodin, pak případný vznik práva na tuzemské stravné na výši zahraničního stravného nemá vliv – viz citace z odpovědí MPSV:

"Při zahraniční pracovní cestě, která nebude v zahraničí trvat déle než 12 hodin, je nejprve nutné zjistit, zda zaměstnanci vznikne právo na stravné na území České republiky podle § 163 ZP nebo § 176 ZP i s připočtením doby, za kterou nevznikne právo na zahraniční stravné, tj. 59 minut (srov. věta druhá § 170 odst. 4 ZP). Pokud právo na stravné nevznikne, má zaměstnanec právo na zahraniční stravné ve výši 1/3 základní sazby, stráví-li v zahraničí 1 hodinu až 12 hodin. Pokud mu však právo na stravné na území České republiky vznikne, potom mu právo na zahraniční stravné v této výši vznikne až v případě, že stráví v zahraničí déle než 5 hodin až 12 hodin. V případě, že nestráví v zahraničí déle než 5 hodin, právo na zahraniční stravné zaměstnanci nevznikne, a doba, kterou strávil v zahraničí, se připočítá k době rozhodné pro určení výše stravného podle § 163, resp. 176 zákoníku práce (viz § 170 odst. 4 věta druhá ZP). Pokud zaměstnanec stráví v zahraničí déle než 12 hodin až 18 hodin, náleží mu zahraniční stravné ve výši 2/3 základní sazby a v případě, že stráví v zahraničí více než 18 hodin, mu pak náleží zahraniční stravné ve výši základní sazby zahraničního stravného stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví nejvíce času. V těchto časových pásmech nemá případné právo na stravné na poskytování zahraničního stravného žádný vliv."

Je tak na zaměstnavateli, který způsob použije a jak možnost jeho použití při případné kontrole odůvodní.

Výše zahraničního stravného pro konkrétní kalendářní den se určí podle ustanovení § 170 odst. 2 ZP ze základní sazby stanovené pro ten stát, ve kterém zaměstnanec stráví v tomto kalendářním dni nejvíce času. To znamená, že významnou roli má nejen okamžik přechodu státní hranice ČR, ale také okamžik přechodu státní hranice mezi příslušnými státy. Takto vypočtené stravné se nezaokrouhluje.

 NahoruSazby

Základní (denní) sazby zahraničního stravného v cizí měně stanoví pro příslušné státy každoročně vyhláškou Ministerstvo financí.

 NahoruMožnost zvýšení a snížení sazeb

Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může základní sazbu pro příslušný stát uvedenou ve vyhlášce MF snížit až o 25 % (u posádek plavidel vnitrozemské plavby až o 50 %), příp. ji zvýšit, přičemž pro zvýšení této sazby není stanovena horní hranice.

Jestliže zaměstnavatel zvyšuje (resp. snižuje) základní sazbu, musí ji zaokrouhlit na celé jednotky příslušné cizí měny.

Pokud zaměstnavatel snížení anebo zvýšení základní sazby nesjedná nebo nestanoví, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné vypočtené ze základní sazby uvedené v platné vyhlášce MF. V případě, že zaměstnavatel stanoví zahraniční stravné ze sazby vyšší než uvedené ve vyhlášce, je sice takovéto vyšší zahraniční stravné daňově uznatelným nákladem zaměstnavatele, příslušný rozdíl je však u zaměstnance příjmem, který je předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti [ § 6 odst. 7 písm. a) ZDP ] a součástí vyměřovacího základu pro pojistné na veřejné zdravotní pojištění a vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. To se netýká případného zvýšení základní sazby o 15 % jednateli s. r. o. při jeho zahraniční pracovní cestě jako jednatele, neboť jednatel s. r. o. je statutární orgán a (jak je uvedeno v § 179 odst. 2 ZP) statutárnímu orgánu ve státní a příspěvkové sféře lze základní sazbu o 15 % zvýšit bez daňového postihu.

 NahoruKdy stravné nepřísluší

Zahraniční stravné nepřísluší zaměstnanci po dobu návštěvy člena rodiny a po dobu dohodnutého přerušení zahraniční pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance. Nárok na stravné přitom končí okamžikem ukončení výkonu práce před odjezdem k návštěvě rodiny a znovu začíná okamžikem začátku práce po návštěvě rodiny. V případě předem dohodnutého přerušení pracovní cesty před začátkem výkonu práce začíná nárok na stravné současně se zahájením práce a při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce končí nárok na stravné okamžikem ukončení výkonu práce před přerušením pracovní cesty. Uvedené doby začátku a konce nároku na stravné lze v uvedených případech dohodnout i jinak.

V případě, kdy je zaměstnanec vyslán na zahraniční pracovní cestu do svého místa…