§ 23 ZP Obsah, smluvní strany a typy kolektivních smluv

2.1.23

§ 23 ZP Obsah, smluvní strany a typy kolektivních smluv

JUDr. Bořivoj Šubrt

Úplné znění

Ustanovení související

• Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů

  • § 4a – možnosti odchylné úpravy práv a povinností a bezpředmětnost vzdání se práva

  • § 28 – ustanovení občanského zákoníku, která se nepoužijí pro kolektivní smlouvu

  • § 78 odst. 1 písm. m) – nerovnoměrné rozvržení pracovní doby

  • § 79 odst. 3 – zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy

  • § 86 odst. 1 – zavedení konta pracovní doby

  • § 86 odst. 3 – vyrovnávací období u konta pracovní doby

  • § 86 odst. 4 – sjednání tzv. dlouhodobého konta pracovní doby

  • § 93 odst. 4 – celkový rozsah práce přesčas

  • § 112 odst. 2 – neuplatnění nejnižší úrovně zaručené mzdy

  • § 113 odst. 1 a 4 – sjednání mzdy

  • § 120 odst. 1 – sjednání stálé mzdy v kontu pracovní doby

  • § 236 odst. 2 a 3 – poskytování stravování zaměstnancům (závodního stravování)

  • § 286 odst. 1 a 3 – právo odborové organizace jednat a kolektivně vyjednávat se zaměstnavatelem

  • § 300 odst. 3 – množství práce a pracovní tempo (normování práce)

  • § 309 odst. 8 – omezení rozsahu agenturního zaměstnávání

  • § 338 odst. 2 – přechod práv a povinností z kolektivní smlouvy na jiného zaměstnavatele

• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

  • § 1 odst. 2 – možnosti odchylné úpravy práv a povinností

• Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů

• Vyhláška č. 16/1991 Sb., o zprostředkovatelích, rozhodcích a ukládání kolektivních smluv vyššího stupně

• Vyhláška č. 114/1991 Sb., o odměně zprostředkovateli a rozhodci, výši poplatku za stejnopis kolektivní smlouvy vyššího stupně a výši a způsobu úhrady nákladů řízení před rozhodcem, ve znění pozdějších předpisů

 NahoruObsah kolektivních smluv

Zákon pouze rámcově vymezuje možný obsah kolektivních smluv. Ten je možné členit na:

1. normativní – tj. takový, který tvoří ujednání, z nichž vznikají mzdová, platová a ostatní práva v pracovněprávních vztazích, k nimž jsou oprávněni jednotliví zaměstnanci (podle dřívější terminologie jde o nároky, tedy o vymahatelná práva jednotlivých zaměstnanců),
2. smluvněprávní (obligační) – tj. takový, který upravuje:
   1. kolektivní (hromadná) práva zaměstnanců, týkající se jejich pracovních podmínek (např. v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, hygieny práce a úpravy pracovišť, hromadného růstu mezd či platů a podobně),
   2. práva a povinnosti účastníků kolektivní smlouvy, tj. vzájemné vztahy mezi zaměstnavatelem nebo organizací zaměstnavatelů a odborovou organizací (organizacemi).

Zákoník práce jen v některých ustanoveních odkazuje na ujednání v kolektivní smlouvě (viz výše jejich přehled v rubrice "Ustanovení související"). Na možnost ujednání v kolektivní smlouvě ale zákoník práce pamatuje i v případech, kdy uvádí, že určitá věc může být sjednána, resp. dohodnuta jak v individuální, tak i v kolektivní smlouvě (viz např. § 77 odst. 3, § 116, § 118, § 141 odst. 3, § 142 odst. 3 ZP). Kolektivní smlouva ale může i obsahovat ujednání (závazky), která se neopírají o požadavek smluvního řešení v konkrétním ustanovení zákoníku práce nebo v jiném právním předpisu. Kolektivní smlouva totiž nepotřebuje pro svůj obsah zmocnění (delegování) zákonem. Současný zákoník práce, který je postaven na principu "co není zakázáno, je dovoleno" (§ 4a ZP), prostor pro obsah kolektivních smluv značně rozšířil. Další rozšíření přinesl nový občanský zákoník (§ 1 odst. 2 NOZ).

 NahoruSmluvní strany kolektivních smluv a jejich stupně

Smluvními stranami (dříve účastníky) kolektivní smlouvy jsou na straně jedné zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů nebo jedna nebo více organizací zaměstnavatelů a na straně druhé jedna nebo více odborových organizací. V této souvislosti zákon upravuje dva stupně kolektivních smluv:

1. kolektivní smlouvu podnikovou uzavírá zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů s jednou nebo více odborovými organizacemi, které u zaměstnavatele působí. Možnost uzavřít kolektivní smlouvu pro více zaměstnavatelů – tzv. skupinovou kolektivní smlouvu – přinesl až tento zákoník práce s cílem umožnit touto cestou jednotnou úpravu pracovních podmínek, zejména v skupinách podniků koncernového (holdingového) typu. Zákon nepředjímá žádnou povinnou strukturu podnikových kolektivních smluv – v podniku tak může být jedna taková smlouva nebo i více kolektivních smluv pro jednotlivé části podniku, popřípadě i pro jednotlivé profesní skupiny zaměstnanců. Je dokonce možné, aby kromě tzv. celopodnikové kolektivní smlouvy byly uzavřeny kolektivní smlouvy dílčí;
2. kolektivní smlouva vyššího stupně (KSVS) je uzavírána na jedné straně jednou nebo více organizacemi zaměstnavatelů (svazy zaměstnavatelů) a na straně druhé jednou nebo více odborovými organizacemi (v praxi odborovými svazy). Pokud jde o závaznost KSVS viz bližší komentář k § 25 ZP. Závaznost KSVS může být za podmínek stanovených v § 7 a § 7a zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání rozšířena na další zaměstnavatele v rámci odvětví (pododvětví) a stává se tak v tomto segmentu zaměstnavatelů obecně závaznou, a to bez ohledu na skutečnost, zda takoví zaměstnavatelé jsou či nejsou členy příslušné organizace zaměstnavatelů (extenze KSVS). Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti KSVS se vyhlašuje ve Sbírce zákonů.

 NahoruKolektivní vyjednávání

Uzavření kolektivní smlouvy je výsledkem kolektivního vyjednávání mezi jejími účastníky – smluvními stranami. Postup kolektivního vyjednávání upravuje zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Podle české právní úpravy je cílem kolektivního vyjednávání uzavření kolektivní smlouvy, respektive její změna nebo zajištění jejího plnění. Jde o užší vymezení, než jaké bývá používáno v mezinárodním srovnání, např. podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 154 o podpoře kolektivního vyjednávání z roku 1981, kterou ČR není vázána – tato konvence vnímá kolektivní vyjednávání jako jakékoliv jednání sociálních partnerů ke stanovení pracovních podmínek, pravidel zaměstnávání a úpravě vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci nebo mezi sociálními partnery.

Podle § 8 zákona č. 2/1991 Sb. je kolektivní vyjednávání zahájeno předložením písemného návrhu na uzavření kolektivní smlouvy jednou ze smluvních stran druhé smluvní straně. Tato smluvní strana je povinna na návrh písemně odpovědět bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 7 pracovních dnů, není-li dohodnuta jiná doba, a vyjádřit se k těm návrhům, které nepřijala. Vyjádření tak musí uvádět i argumenty, proč určité návrhy adresát návrhu neakceptuje. Tím se nejen návrh, ale i vyjádření stává podkladem pro další vyjednávání. Smluvní strany jsou povinny vzájemně spolu jednat a poskytovat si další povinnou součinnost (např. informace), pokud by ta nebyla v rozporu s jejich oprávněnými zájmy (např. k ochraně obchodního tajemství nebo osobních údajů). Porušení těchto pravidel (tedy i nedodržení doby 7 pracovních dnů pro odpověď) ale nemůže být důvodem pro uložení sankce ze strany inspekce práce.

 NahoruSpor o uzavření kolektivní smlouvy

Jestliže vznikne mezi smluvními stranami spor o uzavření kolektivní smlouvy (kolektivní spor), mohou smluvní strany za podmínek daných zákonem k jeho řešení využít řízení před zprostředkovatelem, popřípadě při jeho neúspěšnosti řízení před rozhodcem. Jestliže zprostředkovatele či rozhodce určuje Ministerstvo práce a sociálních věcí, postupuje podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění. Nebylo-li vedeno řízení před rozhodcem, může odborová organizace jako krajní prostředek řešení sporu využít právo na stávku, event. zaměstnavatel právo na výluku (v praxi se však výluky nevyužívá). Zákon také umožňuje využít řízení před…