Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 55

 Nahoru[Podmínky omezení svéprávnosti]

Předpoklady omezení svéprávnosti

V komentovaném ustanovení jsou uvedeny základní předpoklady omezení svéprávnosti, jimiž jsou:

• - zájem člověka, jehož se omezení týká,
• - zhlédnutí člověka,
• - plné uznání práv člověka, jehož se omezení týká,
• - uznání osobní jedinečnosti člověka, jehož se omezení týká,
• - rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti,
• - hrozba závažné újmy,
• - nedostatečnost mírnějších a méně omezujících opatření.

Dále jsou předpoklady doplněny v § 55:

• - duševní porucha nikoliv přechodného rázu,
• - neschopnost právně jednat.

Plné uznání práv člověka, jehož se omezení týká

"Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce." (Nález Ústavního soudu IV. ÚS 412/04)

Výlučná pravomoc soudu

Omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do přirozených práv člověka. Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát, a to ani zčásti; pokud by tak učinil, nepřihlíží se k tomu (§ 16). Omezit svéprávnost může pouze soud, žádný jiný orgán k tomu není oprávněn. Pokud by tak učinil jiný orgán, jednalo by se o paakt. K rozhodování soudu a procesním pravidlům blíže výklad k § 56.

Obsah odůvodnění

Soud by měl odůvodnění rozsudku, kterým přistoupí k omezení svéprávnosti, rozčlenit tak, že se vyjádří k naplnění každého výše uvedeného předpokladu. Bez naplnění všech předpokladů nemůže soud k omezení svéprávnosti přikročit.

Duševní porucha nepřechodného rázu

K omezení svéprávnosti může dojít pouze pro duševní poruchu, která není přechodná a která dosahuje takového stupně, že člověk není schopen v určité oblasti právně jednat. "K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že nerozhoduje, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti."¹K povaze duševní poruchy a rozsahu omezení výklad k § 57.

Omezení jen v zájmu posuzovaného

K využití tohoto prostředku může dojít pouze v zájmu člověka, jehož svéprávnost se omezuje. Samotná duševní porucha není dostatečným důvodem pro omezení svéprávnosti; důvodem je až stav, kdy bez omezení svéprávnosti hrozí člověku závažná újma a vzhledem k zájmům posuzovaného člověka nejsou dostatečná mírnější a méně omezující opatření. Omezení svéprávnosti představuje ultima ratio; přednost by tak měla mít podpůrná opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti), která jsou mírnější a méně omezující. Soud může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci a schválení zastoupení členem domácnosti. V rozsudku musí soud vždy odůvodnit, proč nezvolil některé z mírnějších opatření.

Hlavním cílem omezení svéprávnosti nemůže být ochrana společnosti. "Zájem člověka na omezení vlastní svéprávnosti z důvodu, že jinak bude docházet k porušování zájmů třetích osob nebo veřejného zájmu, je totiž dán až druhotně, skrze případnou odpovědnost člověka za zásah do těchto hodnot."²

Závažná újma

Újma, která člověku hrozí, musí být závažného charakteru, nepostačí proto běžná újma. Tu lze vyřešit mírnějšími a méně omezujícími prostředky (nápomoc při rozhodování a zastoupení členem domácnosti). "Může se však jednat o závažnou újmu majetkovou i osobní; skutečnost, že by újma mohla být způsobena třetím osobám, nehraje roli."³

NOZ nyní již nedovoluje omezit svéprávnost člověka zcela, tak jak tomu bylo u způsobilosti k právním úkonům, ale soud může přistoupit k omezení svéprávnosti pouze do té míry, že nemůže samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života. Běžnou záležitostí se rozumějí periodicky či neperiodicky opakované obvyklé záležitosti (hrazení jízdného, nákup v potravinách apod.), přičemž je třeba přihlížet k potřebám každé osoby individuálně. Blíže výklad k § 64.

Judikatura

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 24 Co 193/2014 ze dne 9. června 2014

Člověka, který zcela postrádá rozpoznávací a ovládací složku svého jednání a který bez cizí pomoci není schopen jakéhokoliv právního jednání v žádné oblasti svého života, je možné omezit ve svéprávnosti tak, že nemůže samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života. Běžnými záležitostmi každodenního života člověka omezeného ve svéprávnosti ve smyslu ustanovení § 64 OZ jsou takové záležitosti, které se odvíjejí od kvality jeho běžného života s přihlédnutím ke všem jeho zvláštnostem.

Uznání jedinečnosti člověka

Soud nemůže přistupovat k omezení svéprávnosti mechanicky – "zásahy do základních práv musejí odrážet specifika každého jednotlivého případu" (Nález Ústavního soudu IV. ÚS 3102/08). Soud si musí si zjistit, jaký je životní styl osoby, u níž bude rozhodovat o omezení svéprávnosti, tedy jaké záležitosti každodenního života jsou pro něj typické, a omezit ji pouze v těch záležitostech, ve kterých jí hrozí závažná újma. "Omezení svéprávnosti se dotýká prvotně soukromých nikoliv automaticky i veřejných práv člověka."⁴ Bude však vždy záležet na každém jedinci a také omezení veřejných práv je možné.

Rozsah a stupeň neschopnosti člověka

Rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti bude mít odraz v rozsahu omezení, které soud ve svém rozsudku vymezí. Blíže komentář k § 57.

Právní jednání, deliktní způsobilost

Člověk může být rozhodnutím soudu omezen pouze ve svéprávnosti k právnímu jednání, nikoliv k jednání protiprávnímu. Deliktní způsobilost se posuzuje individuálně podle kritérií uvedených v § 2920 a násl.

Zhlédnutí člověka

Soud musí člověka před tím, než rozhodne o omezení jeho svéprávnosti, zhlédnout. Od zhlédnutí nelze upustit (viz stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 13. 4. 2016 vydaného k problematice zhlédnutí pod sp. zn. č. j. Cpjn 201/2015). "Cílem zhlédnutí je zjistit, jak se člověk chová v prostředí, v němž se běžné zdržuje, nikoliv zjištění jeho názoru na výsledek řízení nebo jeho výslech."⁵ Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného. Blíže k procesnímu postupu soudu komentář k § 57.

Je však třeba zdůraznit, že procesní postup soudu může být jiný v případech, kdy soud rozhoduje o omezení svéprávnosti člověka opakovaně; pak může od zhlédnutí upustit, respektive její provedení může přenechat jiné soudní osobě, např. vyššímu soudnímu úředníkovi, který podá vyřizujícímu soudci zprávu.

Judikatura

Ustanovení opatrovníka

1. Nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 194/11 ze dne 22. listopadu 2012

Zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž způsobilosti mít práva, které je garantováno čl. 5 Listiny, a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 224/47 SbNU 941)].

Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně (jako v posuzovaném případě). Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně činný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení. Nerespektování uvedených pravidel ze strany obecného soudu je porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Omezení petičního práva

2. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3398/2007 ze dne 27. září 2007

Každým rozsudkem soudu, jímž dochází k omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k nímž není účastník způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý.

Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům není právním institutem, který by měl vyšetřované osobě zabránit obracet se na různé instituce s podněty, stížnostmi, oznámeními apod.; případné rozhodnutí o omezení nebo zbavení…