Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 57

 Nahoru[Rozsah omezení svéprávnosti]

Omezit svéprávnost lze pouze rozhodnutím soudu, a to pouze pro duševní poruchu:

• - jež nemá přechodný charakter a zároveň
• - jež zapříčiňuje, že člověk není schopen právně jednat.

"Duševní porucha nemusí být trvalá, nevyléčitelná, ale nemůže mít jen krátkodobé trvání. O duševní poruchu krátkodobého trvání může jít například tehdy, je-li vyvolána požitím alkoholu či drog, záchvatem nebo stresem."¹

Pro jiný handicap než duševní poruchu (např. slepota) nelze svéprávnost omezit. Pokud by to bylo nezbytné k ochraně zájmů člověka nebo ve veřejném zájmu, lze člověku, který trpí jiným handicapem než duševní nepřechodnou poruchou, ustanovit mu opatrovníka podle § 465. Nelze však takovému člověku omezit jeho svéprávnost.

Zároveň ani existence duševní poruchy splňující výše uvedená kritéria nemusí znamenat, že člověk bude omezen ve svéprávnosti. Velmi výstižně se k této problematice vyjádřil Ústavní soud.

Judikatura

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. srpna 2009

Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno – při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva. (...) V případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (je) soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům.

Soud postupuje při řízení tak, že může uložit navrhovateli (pokud se nejedná o státní orgán nebo zdravotní ústav), aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná. Pokud by nebyla v této přiměřené lhůtě zpráva předložena, pak by soud řízení zastavil (§ 35 ZŘS).

Za základní důkazní prostředky je považován:

• - výslech posuzovaného – soud musí vyvinout potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnosti rozhoduje. K výslechu není třeba souhlasu posuzovaného. Od výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však musí posuzovaného vždy zhlédnout. Pokud posuzovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne, a to i tehdy, pokud by mu to mělo přivodit újmu na zdravotním stavu. Soud při výslechu použije takový způsob dorozumívání, který si člověk zvolí,
• - podle okolností výslech ošetřujícího lékaře posuzovaného,
• - výslech opatrovníka posuzovaného (byl-li mu již ustanoven – zejména půjde o případy, kdy se bude jednat o změnu nebo nové rozhodnutí o omezení svéprávnosti),
• - znalecký posudek – ten je jedním ze základních důkazů a musí být proveden vždy. Nelze jej nahradit žádným odborným vyjádřením. Nelze jej však považovat za důkaz jediný a nekriticky přijmout jeho závěry (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 1144/2013 ze dne 30. 5. 2013). Na návrh znalce může soud nařídit, aby posuzovaný byl po dobu nejvýše 4 týdnů vyšetřován ve zdravotním ústavu, jestliže je to nezbytně třeba k vyšetření zdravotního stavu a nelze-li toho dosáhnout jinak. Musí být však dána nezbytná potřeba takového vyšetření – je třeba vycházet z toho, že omezení člověka by mělo být co nejmenší. Podání návrhu na omezení svéprávnosti nezakládá samo o sobě důvod, aby byl člověk bez svého souhlasu přinucen jít do zdravotnického zařízení nebo v něm setrvávat (§ 104),
• - výslech znalce – ten soud musí provést povinně,
• - podle okolností další důkazy – "... soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod." (Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/09 ze dne 18. srpna 2009)

Rozsah omezení

"Zpravidla se dává přednost negativnímu výpočtu právních úkonů, k nimž občan není způsobilý, protože je s ním spojeno menší nebezpečí, že se zapomene uvést všechny právní úkony, k nimž občan je způsobilý; pozitivním vymezením se tedy obtížněji postihnou všechny v úvahu přicházející životní situace. (...) Nutno ovšem připustit, že rozsah omezení lze stanovit i pozitivním výpočtem, tj. tak, že se ve výroku rozsudku určí, ke kterým právním úkonům je občan způsobilý. (...) Již z toho je patrno, že způsob určení rozsahu omezení negativním výpočtem je obvykle přesnější a výstižnější, a tedy i praktičtější než výpočet pozitivní, zejména má-li být občanu ponechán širší rozsah způsobilosti k právním úkonům. Pozitivní výpočet může s sebou přinést nebezpečí, že se nedomyslí dosah tohoto rozhodnutí, popřípadě že se nepodaří vystihnout četnost a rozmanitost právních vztahů, které s sebou život denně přináší. Může se snadno zapomenout na některou oblast právních vztahů nebo na některé právní úkony a tím vyvolat potíže a komplikace v životě občana, který je v takovém případě způsobilý jen k právním úkonům ve výroku uvedeným. V některých výrocích rozsudků se vyskytují i určité kombinace obou uvedených způsobů určení rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům. Uvedené formulace vedou v mnohem větší míře než v případě, že se použije jen jednoho z obou možných způsobů určení rozsahu omezení, k možné neúplnosti výroku. Ve výroku rozsudku uvedený výpočet je nutno (stejně jako ve všech ostatních případech, kdy se použije jen negativního nebo pozitivního určení) považovat za výpočet taxativní. Vždy se proto mohou vyskytnout okruhy vztahů, na které se nevztahuje ani negativní, ani pozitivní vymezení a u nichž potom nelze bezpečně posoudit, zda se opírají o právní úkony platně učiněné ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 OZ Uvedené formulace však s sebou přinášejí i nebezpečí rozpornosti a nejasnosti výroku rozsudku, takže při posouzení platnosti konkrétního právního úkonu mohou i z tohoto důvodu vznikat pochybnosti, zda jde o případ, na který se vztahuje již citované ustanovení § 38 odst. 1 OZ" (Nejvyšší soud České socialistické republiky, Cpj 160/76, [R 3/1979 civ.]).

Judikatura

Usnesení KS v Plzni sp. zn. 10 Co 37/2014 ze dne 30. ledna 2014 (uveřejněný ve sbírce rozhodnutí pod č. 5/2014 str. 179)

Jestliže soud rozhoduje o omezení svéprávnosti člověka, nemůže se ve výroku omezit jen na konstatování, že tento člověk je oprávněn nakládat jen do výše konkrétní finanční částky. Musí vycházet z toho, že svéprávnost lze omezit jen v těch záležitostech, kde skutečně hrozí, že intelektuální nebo sociální handicap člověka, o jehož svéprávnosti se rozhoduje, bude zneužit jinými subjekty, a to v neprospěch člověka postiženého duševní poruchou. Mimo jiné tedy soud musí vymezit typ právních vztahů, jichž se omezení svéprávnosti dotýká (např. zda jde i o pracovněprávní vztahy, právní úkony týkající se léčby…