Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 867

 Nahoru[Participace nezletilého dítěte při rozhodování soudu]

Východiska a cíle právní úpravy

Komentované ustanovení navazuje na mezinárodní úpravu, zejména na čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 a 6 Úmluvy o výkonu práv dětí, ale též čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Vychází z nazírání dítěte jako aktivního subjektu, majícího právo participovat na rozhodování o záležitostech, které se jej dotýkají. Participační práva dítěte představují třetí, historicky nejmladší, pilíř práv dítěte, tzv. třetí "P" (protection, provision, participation).¹

Smyslem a cílem komentovaného ustanovení je tak jednoznačně ochrana zájmů nezletilého dítěte a zajištění toho, aby nebylo pouhým pasivním objektem rozhodování soudu, ale aktivním subjektem, který se na rozhodování svým způsobem podílí (nerozhoduje ovšem samo).

Právo dítěte participovat na rozhodnutí ve věcech, jež se dotýkají jeho zájmu (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte), je považováno za prostředek k realizaci vůdčí zásady rodinného práva, tj. ochrany nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).² Ve světle právě uvedeného je nutno přistupovat k participačním právům dítěte a též interpretovat mj. § 867. Z důvodu ochrany nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) lze proto v odůvodněných případech vyloučit informační povinnosti soudu ve vztahu k dítěti, případně zjišťování názoru přímo od dítěte, nikoliv prostřednictvím třetí osoby.

Systematické zařazení komentovaného ustanovení

Komentované ustanovení je zařazeno v NOZ, tj. v prameni hmotněprávní úpravy, a to mezi ustanoveními upravujícími rodičovskou odpovědnost (pododdíl 3 – § 865 až § 909), tedy zjevně nesystematicky. Jedná se totiž o ustanovení procesní, nikoliv hmotněprávní povahy (ustanovení ukládá procesní povinnosti soudu a upravuje jeho postup).³ Dále proto, že komentované ustanovení podle svého obsahu má být aplikováno zřejmě ve vztahu ke všem rozhodnutím soudu, jež se dotýkají zájmu dítěte, tedy nejenom k těm záležitostem, které jsou obsahem rodičovské odpovědnosti (ustanovení je nicméně řazeno právě v části upravující rodičovskou odpovědnost).

Jeho zařazení je překvapivé též proto, že povinnost soudu zjišťovat názor dítěte je (částečně duplicitně) dána též procesním předpisem (v § 100 odst. 3 OSŘ, jež stanoví povinnost soudu zjišťovat názor nezletilého dítěte, které je schopno formulovat své názory, v řízení, jehož je účastníkem, a dále v § 20 odst. 4 ZŘS, jež ukládá soudu postupovat v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, který je "schopný pochopit situaci", tak, aby nezletilý dostal potřebné informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění jeho názoru i o důsledcích soudního rozhodnutí).

Důvody zařazení komentovaného ustanovení do NOZ (tím spíše do části upravující rodičovskou odpovědnost) naprosto nejsou známy, zákonodárce se k nim v důvodové zprávě nijak nevyjadřuje, pouze zdůrazňuje význam komentovaného ustanovení.

Lze tak pouze dovozovat, že i v této otázce byl zákonodárce veden zásadou superfluum non nocet, kterou zmiňuje v důvodové zprávě u komentovaného ustanovení (byť v naprosto jiných souvislostech),⁴ a že opakováním téhož chtěl zdůraznit význam právní úpravy.

Informování soudem a zjišťování názoru dítěte

První odstavec komentovaného ustanovení představuje první rovinu participačních práv dítěte: právo být informováno. Soud má dítěti předat informace před každým rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte (tj. nikoliv pouze v otázkách rodičovské odpovědnosti), tak, aby si dítě samo mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.

Komentované ustanovení – ačkoliv to výslovně neuvádí – zjevně předpokládá též následné vyjádření názoru dítětem (druhá rovina participačních práv dítěte) a – opět poněkud nesystematicky – v závěru druhého odstavce § 867 uvádí, že názoru dítěte soud věnuje patřičnou pozornost.

Podmínkou shora uvedeného postupu je schopnost dítěte:

−přijmout informace,

−vytvořit si vlastní názor a

−tento sdělit.

Splnění těchto podmínek je presumováno u dítěte staršího dvanácti let (vyvratitelná domněnka v § 867 odst. 2).⁵ Nejsou-li tyto podmínky splněny, je soud povinen informovat a vyslechnout osobu, která je schopna zájmy dítěte ochránit a jejíž zájmy nekolidují se zájmy dítěte.

Soud při rozhodování zvažuje názor dítěte s přihlédnutím k jeho věku, jeho rozumové a citové vyspělosti. Dítě se tedy na rozhodování soudu vyjádřením vlastního názoru podílí, nerozhoduje však samo. Samotné rozhodnutí je stále věcí soudu (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09, uveřejněného pod č. 172/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Zjišťuje-li soud názor dítěte vlastním výslechem, nezjišťuje tím skutkový stav věci, neprovádí dokazování, jedná se pouze o zjišťování názoru dítěte.⁶

Zjišťování názoru dítěte přímo soudem (tj. nikoliv prostřednictvím třetí osoby – zpravidla orgánu sociálně-právní ochrany dítěte) je v soudní praxi (nikoliv pouze české) poměrně kontroverzní otázkou a nebývá prováděno často s poukazem na ochranu zájmů dítěte, nevhodnost jeho přítomnosti u soudu a podobně. Těmito otázkami se proto opakovaně zabýval též Evropský soud pro lidská práva (srov. například rozsudek ze dne 8. 4. 2004 ve věci Haase proti Německu, případně – ve vztahu k České republice – rozsudek ze dne 21. 6. 2007 ve věci Havelka a ostatní proti České republice).

Nutno zdůraznit, že participovat na rozhodování soudu je právem, nikoliv povinností dítěte. Dítě má též právo mlčet, nevyjadřovat se.⁷

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1376/2012

V již citovaném R 102/2012 Nejvyšší soud uvedl, že zásada nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy) stanoví za cíl, zatímco participační právo (právo být slyšeno v řízení) dítěte poskytuje způsob, jakým jej lze dosáhnout. Jinak řečeno, nelze usuzovat, že rozhodnutí bude v nejlepším zájmu dítěte, jestliže požadavek čl. 12, objektivně vzato, nebude naplněn. Zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtělené do ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. 1. 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m. s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. Cpjn 202/2010, zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve vztahu ke zbavení rodičovské zodpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009, vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. a § 31 odst. 3 ZR), neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci.

K výše uvedeným závěrům je třeba doplnit, že čl. 12 je podmíněn rozumovou schopností dítěte utvořit si vlastní názory, jeho věkem a zralostí. Věk a zralost jsou individuálními skutečnostmi, které se dají zjistit i ověřit. Věk ovšem není hlediskem soběstačným. Výbor pro práva…