2015.18.1
Metody stanovení převodních (transferových) cen
Ing. Michal Jelínek, Ph.D.
S rozšiřující se globalizací a vytvářením nadnárodních koncernů se v daňové oblasti dostávají stále více do popředí i transferové neboli převodní ceny realizované mezi spojenými osobami. Důvod je prostý: jednotlivé daňové jurisdikce se snaží zabránit daňovým únikům ve velkém. Stanovit, resp. obhájit si převodní ceny v rámci koncernu, však není vůbec jednoduché, metody sice existují, ale datová základna je omezená. Navíc málokoho asi překvapí, že i v oblasti převodních cen poznatky z praxe jsou o krok napřed před administrativními požadavky. Ty jsou na nadnárodní úrovni definovány tzv. Směrnicí OECD. Následující text nabízí krátký exkurz do metodiky převodních cen.
Obecně existuje pět metod pro stanovení převodní ceny, které se dělí na tradiční a ziskové. Všechny metody vycházejí primárně ze srovnání transakcí realizovaných mezi spojenými osobami s transakcemi realizovanými mezi nezávislými subjekty. Srovnává se obvykle cena či marže/přirážka (u tradičních metod) anebo zisk (u metod ziskových). Směrnice OECD definuje pět základních metod ke stanovení transferových cen:
- Metoda srovnatelné nezávislé ceny
- Metoda ceny při opětovném prodeji
- Metoda nákladů a přirážky
- Transakční metoda rozdělení zisku
- Transakční metoda čistého rozpětí
Metoda srovnatelné nezávislé ceny jako jediná z uvedených metod stanovuje transferovou cenu srovnáním s cenou. Jestliže například dceřiná společnost prodává matce ocelové kontejnery, měla by ji účtovat stejnou cenu, kterou účtuje za tyto kontejnery nezávislému subjektu. Tím by mělo být zajištěno, že cena mezi mateřskou a dceřinou společností je na trhu obvyklá. Pokud je však mateřská společnost jediným odběratelem své dcerky a tudíž nemáme k dispozici porovnatelnou cenu, je potřeba zjistit, za kolik se ocelové kontejnery prodávají na trhu. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi rozšířený typ kontejneru v námořní přepravě, nebude problém nalézt dostatek údajů o srovnatelných cenách a stanovit obvyklé rozpětí jejich ceny.
Jiná bude ovšem situace tehdy, budou-li předmětem prodeje mezi matkou a dcerou namísto univerzálních kontejnerů například sedačky do konkrétního modelu osobního automobilu. Za těchto okolností nebude možné na trhu nalézt identický produkt a tudíž ani jeho cenu. Nelze tedy použít metodu srovnatelné nezávislé ceny. V tomto případě nezbývá, než porovnat ziskovou přirážku, kterou z jedné vyrobené sedačky dosahují nezávislí výrobci podobných autosedaček (ačkoliv pro jiné modely či dokonce jiné značky aut).
Jestliže si tito nezávislí srovnatelní výrobci autosedaček účtují ziskovou přirážku ke svým nákladům ve výši 10-15 %, stejnou přirážku k nákladům by měl účtovat také závislý výrobce dodávající autosedačky své mateřské společnosti. A je v celku jedno, že se jedná o autosedačky pro jiný model či značku auta; stačí, pokud závislý výrobce vykonává obdobné činnosti a nese srovnatelnou míru rizik v rámci svého podnikání jako nezávislí výrobci, jejichž finanční údaje sloužily pro výpočet obvyklé míry ziskové přirážky.
Uvedený příklad popisuje metodu nákladů a přirážky. Ta se používá nejčastěji pro stanovení transferové ceny za dodání vlastních výrobků nebo služeb. Pro správné stanovení transferové ceny s pomocí této metody je nezbytné zjistit, jakou ziskovou přirážku účtují nezávislí výrobci ke svým nákladům. Při samotné srovnávací analýze je pak nezbytné dbát na to, aby náklady pro výpočet transferové ceny byly definovány stejně, jako náklady nezávislých společností použitých v analýze.
Pokud bude výrobce prodávat své výrobky kapitálově spojenému distributorovi, který je dále prodává konečným spotřebitelům, je možné transferovou cenu stanovit na základě konečné ceny pro spotřebitele, od které se odečte marže pro distributora. Pokud se daný výrobek na koncovém trhu obchoduje za cenu 100 a obvyklá marže distributorů v daném tržním segmentu dosahuje 20 %, transferová cena bude činit 80. Tento způsob stanovení ceny odpovídá metodě ceny při opětovném prodeji. Ta se prakticky výlučně používá při stanovení ceny, za kterou nakupují distributoři zboží od spojených osob za účelem jeho dalšího prodeje.
Tradiční metody stanovují transferovou cenu srovnáním ceny, marže nebo přirážky, kterou dosahují nezávislé subjekty na trhu za jinak stejných nebo obdobných okolností. Transakční metody zjišťují, jak cenu ve srovnávaných transakcích kalkulují nezávislé podnikatelské subjekty. Nicméně informace o tom, jak nezávislé podniky kalkulují své ceny, nejsou zpravidla dostupné (výjimkou jsou např. informace povinně zasílané na burzu, veřejné ceníky apod.). Marži či přirážku je v některých případech možno určit z veřejně dostupných účetních…
