Nález 21/2008 SbNU, sv.48, K návrhu na zrušení § 398 odst. 6 a § 400 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 48, nález č. 21

Pl. ÚS 63/06

K návrhu na zrušení § 398 odst. 6 a § 400 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

Ohledně kompetence ministra spravedlnosti v extradičním řízení je třeba zdůraznit, že ministr spravedlnosti je orgánem moci výkonné, který nesplňuje ani kritéria soudu v materiálním smyslu. V rámci úpravy podústavního práva neexistuje možnost přezkumu jakéhokoliv rozhodnutí ministra spravedlnosti v trestním řízení ze strany soudů. Z povahy věci podporované i zněním § 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je rovněž vyloučeno, aby rozhodnutí ministra spravedlnosti v trestním řízení mohlo být předmětem přezkumu správního soudu. Tento deficit není vůbec problematický, pokud ministr spravedlnosti vydává rozhodnutí politické povahy, která nejsou způsobilá zasáhnout do práv jiných. V řízení o extradici není tedy vůbec problematické rozhodnutí o povolení vydání, jehož důsledkem je vydání v souladu s rozhodnutím soudu, stejně jako rozhodnutí o nepovolení vydání, jehož důsledkem je propuštění z vydávací vazby na svobodu. Uvedený deficit je však ústavněprávně nepřípustný v situaci, kdy má ministr spravedlnosti (spolu)rozhodovat o právech, a tím spíše o základních právech a svobodách (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Albert a Le Compte č. 7299/75 a č. 7496/76 ze dne 10. února 1983 aj.), a to i kdyby rozhodoval o faktickém prodloužení vydávací vazby tak, aby neznemožnil cizím orgánům ukončit jejich trestní řízení v přiměřené době, tj. v souladu s důvodovou zprávou (str. 60).

Ustanovení § 398 odst. 6 věty prvé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, upravující žádost o propuštění z vazby, totiž nelze považovat za prostředek efektivní soudní kontroly, neboť výslovně omezuje přezkum na okolnost, zda nepominul důvod vazby, nebo zda je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a k okolnostem případu trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a vazebně stíhaný nemařil stíhání (§ 72 odst. 2 trestního řádu), resp. dává možnost nahradit vazbu zárukou, slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou (§ 73b odst. 3 trestního řádu). Jediným kritériem výslovně vyplývajícím ze zákona, které je soud oprávněn k žádosti o propuštění z vazby výslovně zkoumat, je existence důvodu pro vydání.

Z textu ustanovení § 400 odst. 1 trestního řádu je zřejmé, že při konkurenci trestního stíhání, pro které má být extradice provedena, s trestním stíháním pro jiný trestný čin, než který je předmětem žádosti o vydání, resp. s výkonem trestu odnětí svobody v tuzemsku, je v pravomoci ministra spravedlnosti (a nikoliv soudu) rozhodnout o tom, který z uvedených procesů má přednost. Tato právní úprava navazuje na Evropskou úmluvu o vydávání a má racionální jádro v tom, že dožádanému státu nemůže být v důsledku žádosti o vydání komplikován nebo dokonce znemožněn výkon vlastní trestní justice. Na úrovni…