Novinky v pracovnělékařské péči

     Zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, nabyl účinnosti dne 1. dubna 2012 spolu se zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a se zákonem č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Důvodem jeho přijetí bylo, že dosavadní právní předpisy (zejména zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) nedostatečně upravují poskytování některých druhů zdravotní péče, zejména z důvodu jejich velké zastaralosti. Dalším velkým problémem zákona o péči o zdraví lidu byla posudková činnost lékařů. Bylo zde totiž pouze kuse stanoveno, že lékařská posudková činnost je nedílnou součástí léčebně preventivní péče a že jejím předním úkolem je posuzování způsobilosti k práci. Tato úprava byla hodnocena jako absolutně nedostatečná.

     Novinkou zákona je povinnost uložená provozovateli školy organizovat a uhradit preventivní prohlídky žáků středního, vyššího odborného a některého jiného vzdělávání ve školách a školských zařízeních (podle zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona) též v průběhu přípravy na povolání, a to s ohledem na míru zdravotní zátěže v době praktického výcviku.

     Zákon definuje pracovnělékařské služby jako zdravotní služby preventivní, jejichž součástí je hodnocení vlivu pracovní činnosti, pracovního prostředí a pracovních podmínek na zdraví, provádění preventivních prohlídek a hodnocení zdravotního stavu za účelem posuzování zdravotní způsobilosti k práci, poradenství zaměřené na ochranu zdraví při práci a ochranu před pracovními úrazy, nemocemi z povolání a nemocemi souvisejícími s prací, školení v poskytování první pomoci a pravidelný dohled na pracovištích a nad výkonem práce nebo služby.

     Zákon výslovně stanoví, že pracovnělékařské služby pro zaměstnance a osoby ucházející se o zaměstnání zajišťuje zaměstnavatel za podmínek stanovených zákonem o specifických zdravotních službách a jinými právními předpisy. Poskytovatelem pracovnělékařských služeb je poskytovatel v oboru všeobecné praktické lékařství, nebo poskytovatel v oboru pracovní lékařství. V zemích EU je totiž běžné, že poskytovatel pracovnělékařské péče má k tomu specializované vzdělání, alespoň formou nějakého akreditačního kurzu. U nás od roku 1995 do roku 2011 absolvovalo akreditační kurz pracovnělékařské péče pouze 422 praktických lékařů. Oba poskytovatelé pracovnělékařských služeb (všeobecní praktičtí lékaři i lékaři s akreditací pracovního lékařství) jsou z titulu své odbornosti oprávněni poskytovat pracovnělékařské služby pro zaměstnavatele, kteří mají na svých pracovištích zařazeny zaměstnance ve smyslu § 37 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a vyhlášky č. 432/2003 Sb., do kategorie první, druhé, třetí nebo čtvrté. Každý zaměstnavatel bez ohledu na počet zaměstnanců (byť zaměstnává jednoho či dva zaměstnance) má totiž povinnost mít svého lékaře pracovnělékařské péče a musí mít s ním uzavřenou smlouvu o pracovnělékařské péči a podle § 103 ZP - jak je uvedeno výše - je povinen sdělit zaměstnancům, které zařízení pracovnělékařské péče jim poskytuje pracovnělékařskou péči a jakým druhům očkování a jakým preventivním prohlídkám a vyšetřením souvisejícím s výkonem práce jsou povinni se podrobit.

     Podle výslovného ustanovení zákona je zaměstnavatel pro výkon práce na svých pracovištích povinen uzavřít písemnou smlouvu o poskytování pracovnělékařských služeb s poskytovatelem pracovnělékařských služeb.