Novela zákoníku práce v návaznosti na nový občanský
zákoník (dále jen „NOZ“), o které jsme Vás informovali ve Zpravodaji č.
22/2013, byla uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 303/2013 Sb., a to v
části 67. Účinnosti novela zákoníku práce nabývá společně s NOZ 1. 1. 2014.
Zákoník práce od 1. 1. 2014 nebude upravovat vůbec
tzv. statusové věci upravující postavení osob, které budou sjednávat
pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce, včetně úpravy svépravnosti v
pracovněprávních vztazích, tj. nově používaný pojem pro dosavadní označení
způsobilosti vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe
pracovněprávní povinnosti. Ani zákoník práce do 31. 12. 2013 neobsahoval
komplexní úpravu statusových věcí smluvních stran, protože upravoval pouze
odchylky pro pracovněprávní způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i
způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto
povinnosti. V
§ 346a ZP je do 31. 12. 2013
upraven obecný zákaz práce fyzických osob ve věku do 15 let nebo starších 15
let do skončení povinné školní docházky. Povolena je pouze umělecká, kulturní,
reklamní nebo sportovní činnost těchto osob za podmínek stanovených zákonem o
zaměstnanosti.
Od 1. 1. 2014 zákoník práce nadále statusové věci osob
ani vznik svéprávnosti upravovat nebude, a to ani ve formě odchylného
postupu. Podle
§ 9 odst. 1 NOZ osobní stav osob upravuje
pouze občanský zákoník. Pro zachování návaznosti mezi NOZ a ZP, který smluvní
strany pracovněprávních vztahů označuje jako zaměstnance a zaměstnavatele,
novelizovaný § 6 ZP deklatorně
vyjadřuje, že zaměstnancem je fyzická osoba, která se zavázala k výkonu
závislé práce v základním pracovněprávním vztahu. Novelizovaný § 7 ZP vyjadřuje obdobnou zásadu, že
zaměstnavatelem je osoba, pro kterou se fyzická osoba zavázala k výkonu
závislé práce v pracovněprávním vztahu. Obě novelizovaná ustanovení neobsahují
věcnou úpravu, pouze pro případ dalšího použití zákoníku práce vyjadřují,
kdo se zaměstnancem a zaměstnavatelem rozumí. Přitom je ale důležité
uvést, že podle důvodové zprávy k novele ZP se označení zaměstnance a
zaměstnavatele vztahuje pouze na závazek, který vznikl mezi smluvními stranami
po právu, tzn. nemůže se jednat jen o faktický výkon práce.
V návaznosti na úpravu NOZ ohledně osobnosti a
svéprávnosti zaměstnance je bez náhrady zrušen
§ 10 ZP. V hlavě II. zákoníku práce,
která upravuje smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, však
zůstává
§ 9 ZP, který stanoví, že za Českou
republiku (stát) v pracovněprávních vztazích jedná a práva a povinnosti z
pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, která jménem státu v
základním pracovněprávním vztahu zaměstnance zaměstnává. Nedotčené také
zůstává ustanovení
§ 11 ZP, které upravuje pojem
vedoucího zaměstnance pro účely pracovněprávních vztahů.
NOZ upravuje postavení osob v části první hlavě II. v
§ 15 až § 209, v nichž jsou
stanoveny obecné principy posuzování právní osobnosti, svéprávnosti a
obecná ustanovení upravující jednání právnických osob.
NOZ upravuje v §
15 právní osobnost jako způsobilost mít v mezích právního řádu
práva a povinnosti. Svéprávností označuje způsobilost nabývat pro sebe
vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Svéprávnost
vyjadřuje NOZ v dalších ustanoveních jako způsobilost právně jednat.
Právní osobnosti ani svéprávnosti se nemůže nikdo vzdát ani zčásti, a učiní-li
tak, nepřihlíží se k tomu. Tento NOZ používaný pojem označuje jednání, k němuž
(právně) nedošlo, jednání nemá žádné právní důsledky, je nicotné, a proto se k
němu, jak NOZ na řadě míst i v jiných případech uvádí, vůbec nepřihlíží.
NOZ rozlišuje osoby fyzické a právnické.
Právnická osoba podle
§ 20 NOZ je organizovaný útvar, o kterém
zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná.
Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a
povinnosti, které se slučují s její právní povahou. NOZ upravuje postavení
pouze právnických osob soukromého práva. Právnické osoby veřejného práva
podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny. Ustanovení NOZ se na ně použijí
jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. Stát se podle
§ 21 NOZ v oblasti soukromého práva
považuje za právnickou osobu. Jak stát právně jedná, upravuje zák. č. 219/2000
Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Která z
organizačních složek státu jedná a práva a povinnosti v pracovněprávních
vztazích vykonává, upravuje
§ 9 ZP.
Člověk má podle
§ 23 NOZ právní osobnost od narození až
do smrti. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí a té se nabývá dovršením
18. roku věku (§ 30 NOZ). NOZ rozlišuje
svéprávnost a zletilost. Zletilost nabývá člověk dovršením osmnácti let
věku; rozlišení osob na zletilé i nezletilé se tak pojí s jediným kritériem,
kterým je dosažení určitého věku. S nabytím zletilosti nabývá člověk podle NOZ
zpravidla i svéprávnosti, není to však bezvýjimečné, protože
svéprávnosti lze nabýt i před dosažením zletilosti (emancipací podle
§ 32 a
33 NOZ, sňatkem) a také zletilý člověk
může svéprávnosti za podmínek stanovených NOZ pozbýt.
Pro svéprávnost v pracovněprávních vztazích jsou
nejvýznamnější ustanovení § 34 a
§ 35 NOZ.
§ 34 NOZ v částečně pozměněné úpravě
přebírá dosavadní zákaz práce osob mladších než 15 let nebo starších 15 let do
skončení povinné školní docházky upravený dosud v
§ 346a ZP, který je od 1. 1. 2014
zrušen. Toto ustanovení reaguje na mezinárodní závazky ČR vyjádřené především v
Úmluvě Mezinárodní organizace práce č. 138/1973 (č. 24/2008 Sb. m. s.), která
stanoví nejnižší věk pro vstup do zaměstnání či výkon práce na území členského
státu a v dopravních prostředcích registrovaných na území členského státu.
Podle čl. 2 odst. 3 Úmluvy nesmí být tento nejnižší věk nižší než věk, kdy
končí povinná školní docházka, a v žádném případě nesmí být nižší než patnáct
let. Česká republika přistoupila k této Úmluvě a při ratifikaci učinila
prohlášení, že stanoví 15 let jako nejnižší věk pro vstup do zaměstnání či
výkon práce na jejím území a v dopravních prostředcích registrovaných na jejím
území. Obdobný je i závazek plynoucí pro ČR ze Směrnice Rady 94/33/ES ze dne
22. června 1994, o ochraně mladistvých zaměstnanců. Z
§ 36 školského zákona (zák. č. 561/2004
Sb., ve znění pozdějších předpisů) vyplývá, že nejnižší věk skončení povinné
školní docházky je 15 let; školní docházka je povinná nejvýše do konce školního
roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku.
Ustanovení
§ 34 NOZ zákaz výkonu práce částečně
pozměňuje proti dosavadní úpravě obsažené v
§ 346a ZP, který obecně zakazuje
„práci“. Zákaz se tak vztahoval na jakoukoliv práci mladšího 15 let
anebo staršího 15 let do skončení povinné školní docházky bez ohledu na to, v
jakém (právním) vztahu byla vykonávána.
§ 34 NOZ nově zakazuje pouze „závislou“
práci nezletilých mladších než 15 let, nebo nezletilých, kteří neukončili
povinnou školní docházku. Závislou prací podle
§ 2 ZP je práce, která je vykonávána
ve vztahu nadřízeností zaměstnavatele a podřízeností zaměstnance, jménem
zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele
vykonává osobně. Podle
§ 3 ZP může být závislá práce vykonávána
výlučně v základním pracovněprávním vztahu, kterými (není-li upravena
zvláštními právními předpisy) jsou pracovní poměr a právní vztahy založené
dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Z takto upravené definice
závislé práce obsažené v zákoníku práce plyne, že zákaz obsažený v
§ 34 NOZ s účinností od 1. 1. 2014 je
trochu užší, protože nezakazuje „dětskou“ práci obecně, ale zakazuje pouze
závislou práci.
I po 1. 1. 2014 platí, že nezletilý, tzn. mladší 15 let
nebo ten, který neukončil povinnou školní docházku, může vykonávat
uměleckou, kulturní, reklamní nebo sportovní činnost, ale pouze za podmínek
stanovených jiným právním předpisem, což je stále
§ 121 odst. 2 zák. č
435/2004 Sb., o…
