2023.2100.2
Podvod na DPH
Ing. Martin Sádovský
I přestože by si definice podvodu na DPH zasloužila místo v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "ZDPH"), bohužel je pouze uvedena v mnohačetné judikatuře českého soudního aparátu a v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"). Sama o sobě definice podvodu DPH vychází z narušení hlavního principu DPH, a to neutrality daně. Tento princip je již v evropském právním předpise o DPH zobrazen v článku 1 odstavci 2 směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice o DPH"). Podle tohoto článku je společný systém DPH založen na zásadě, že se na zboží a služby uplatňuje všeobecná daň ze spotřeby v přesném poměru k ceně zboží a služeb, bez ohledu na počet plnění uskutečněných ve výrobním a distribučním procesu před stupněm, ve kterém je daň uplatněna. Každé plnění podléhá DPH vypočítané z ceny zboží nebo služby podle sazeb platných pro toto zboží nebo tuto službu po odpočtu daně, kterou byly přímo zatíženy jednotlivé nákladové prvky tvořící cenu. Společný systém DPH se uplatňuje až do stupně maloobchodu včetně.
Ani neutralita daně popsaná ve směrnici o DPH však v ZDPH není, načež při jejím porušení je nutné vycházet pouze z judikatury SDEU nikoliv ze ZDPH. Tato trnitá cesta by mohla být odstraněna správnou transpozicí neutrality daně uvedené ve směrnici o DPH. Ať už podvod na DPH je či není ukotven v ZDPH nebo ve směrnici o DPH, existuje ještě jeden vyšší princip, který podporuje směrnice o DPH. Boj proti daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem a případným zneužití je jedním z cílů uznaným a podporovaným evropskou směrnicí o DPH. Dokonce i Ústavní soud shledal výklad správních soudů ve věci podvodu na DPH za ústavně souladný výklad v souvislosti s judikaturou SDEU. Není tak sporu, že správní orgány mohou postupovat pouze podle judikatury SDEU.
Definice podvodu na DPH v zásadě vychází z rozsudku ve spojených věcech C-131/13, C-163/13 a C-164/13 Italmoda, dále C‑80/11 a C‑142/11 Mahagében a Dávid, a také C-354/03, C-355/03 a C-484/03 Optigen, které jsou mantrou neboli základními rozsudky týkajícími se podvodu na DPH. V zásadě vždy novější judikatura DPH týkající se oblasti podvodů zmiňuje a odkazuje se právě na tyto rozsudky. Ze závěru rozsudku ve věci C-164/13 Italmoda vyplývá, že "vnitrostátní správní orgány a soudy musí osobě povinné k dani odmítnout v rámci dodání zboží uvnitř Společenství přiznat nároky na odpočet, osvobození nebo vrácení daně z přidané hodnoty, a to i v případě neexistence vnitrostátních právních předpisů, které by takové odmítnutí stanovily, pokud je na základě objektivních okolností prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku daného nároku podílela na podvodu na dani z přidané hodnoty, který byl spáchán v rámci dodavatelského řetězce." Tyto závěry dávají správním orgánům možnost odebrat tři instituty v podobě nároku na odpočet daně, osvobození nebo vrácení DPH, pokud prokážou, že osoba povinná k dani dotčená těmito plněními věděla nebo měla vědět, že se podílí na podvodu na DPH.
Četná judikatura Nejvyššího správního soudu (např. 9 Afs 94/2009 – 156 nebo 4 Afs 295/2015 – 45) vycházejíc z judikatury SDEU označuje podvod na DPH jako situace, u nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další ji čerpá za nestandardních okolností. Základní princip podvodu je zcela evidentní, jeden dodavatel v řetězci neodvede (nepřizná a nezaplatí) daň a některý další odběratel v řetězci si ji nárokuje neoprávněně zpět. Tím dojde k narušení neutrality daně a porušení evropského právního předpisu směrnice o DPH. Možné varianty podvodů na DPH nejlépe vystihuje výrok ze stanoviska generálního advokáta ve věci C- 439-04 Axel Kittel, jenž uvádí, že "ve skutečnosti existují varianty tak neobvyklé a spletité, jako je představivost těch, kteří je připravují."
Judikatura SDEU dokonce došla již tak daleko, že vyspecifikovala, jaké kroky musí správní orgány při prověřování podvodu na…
