10.4.8
Přerušení pracovní cesty
Ing. Karel Janoušek
Zaměstnavatel je podle § 153 ZP povinen nejpozději před nástupem zaměstnance na pracovní cestu určit také podmínky jejího konání, tj. stanovit mimo jiné její začátek, místo nástupu a místo ukončení, způsob dopravy a dobu trvání. Zaměstnanec je povinen podmínky stanovené zaměstnavatelem dodržet.
Stává se, že zaměstnanec chce ze soukromých důvodů odjet do místa, kam byl zaměstnavatelem vyslán vykonat práci (nebo do jeho okolí), dříve či v tomto místě po ukončení výkonu práce setrvat déle. Zákoník práce na takové případy pamatuje a připouští možnost přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před výkonem práce i přerušení pracovní cesty, po kterém již nenásleduje výkon práce, tj. po ukončení výkonu práce. Podmínkou je, že takové přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance bylo před nástupem zaměstnance na pracovní cestu zaměstnavatelem povoleno.
Přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance lze povolit nejen u tuzemské pracovní cesty, ale také při zahraniční pracovní cestě.
Jde tak např. o případ, kdy zaměstnanec chce odjet ze soukromých důvodů (návštěva přátel, zhlédnutí koncertu, sportovního utkání apod.) do určeného nebo blízkého místa výkonu práce o den, dva i více dní dříve, než určil zaměstnavatel v podmínkách konání příslušné pracovní cesty, anebo má v úmyslu v tomto anebo jiném místě zůstat ještě nějakou dobu ze soukromých důvodů po ukončení výkonu práce a odjet zpět později, než bylo zaměstnavatelem určeno.
Protože uvedené možnosti jsou v praxi stále častěji využívány, připomeňme si, co k této oblasti zákoník práce uvádí a jak by tedy mělo být v těchto a podobných případech postupováno. Přitom je třeba vzít v úvahu zejména § 160 ZP, § 162 odst. 2 ZP, § 163 odst. 5 ZP a § 170 odst. 6 ZP. Z těchto ustanovení je zřejmé, že zákoník práce bezprostředně řeší pouze případy dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před začátkem výkonu práce a po ukončení výkonu práce, pro který byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán. To však neznamená, že by nemohlo být (za stejných podmínek) povoleno přerušení pracovní cesty během stanovené doby jejího trvání.
Přerušením pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance není doba čekání na dopravní prostředek, doba odpočinku, doba bezpečnostní přestávky řidiče, doba strávená na pracovní cestě v nepracovní den ani případy, kdy byl výkon práce na pracovní cestě přerušen z důvodu nepříznivého počasí, kalamity či jiné nahodilé události anebo z důvodu špatné organizace práce, nedostatku materiálu apod. V těchto případech přísluší zaměstnanci cestovní náhrady po celou dobu trvání pracovní cesty v plné výši až do řádného ukončení pracovní cesty. Zaměstnavatel v takových a podobných případech může nařídit předčasné ukončení pracovní cesty s návratem do stanoveného místa ukončení pracovní cesty. Nejde ani o přerušení pracovní cesty z důvodu nezbytnosti vykonat jinou práci apod. Přerušením pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance není ani případ, kdy zaměstnavatel vyšle zaměstnance do určeného místa např. o den dříve z důvodu, aby si zaměstnanec před výkonem práce mohl po delším cestování, řízení vozidla apod. odpočinout a mohl tak řádně vykonávat práci.
S přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance zaměstnavatel může anebo nemusí souhlasit. Pokud s ním vysloví souhlas (proč ne?), měl by z praktických důvodů, zejména v zájmu jednoznačnosti nároků zaměstnance, k zamezení vzniku možných komplikací při určování výše nároku zaměstnance na cestovní náhrady a řešení případných pozdějších nesrovnalostí, také co nejpřesněji dohodnout anebo určit nejen podmínky konání pracovní cesty, ale také podmínky přerušení pracovní cesty, zejména pak začátek a konec přerušení apod. Praxe neustále ukazuje, že je potřeba příslušné podmínky dohodnout nebo stanovit prokazatelně před pracovní cestou, např. v příkazu k pracovní cestě. To však neznamená, že pracovní cesta začne dříve či skončí později, než bylo před povolením přerušení pracovní cesty určeno, v podmínkách konání pracovní cesty uvedený stanovený začátek a konec pracovní cesty se nemění, jen je zaměstnanci z jeho soukromých důvodů povolen dřívější odjezd nebo pozdější návrat.
Zákoník práce pro cestovní náhrady při přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance vychází evidentně a logicky z toho, že během soukromé doby zaměstnanci cestovní náhrady nepřísluší.
Kdy v takovém případě začíná a končí soukromá doba? Je-li povoleno přerušení po ukončení výkonu práce, začíná soukromá doba ukončením výkonu práce a po ukončení výkonu práce, tj. v soukromé době, již cestovní náhrady zaměstnanci nepřísluší. Je-li povoleno přerušení ze soukromých důvodů před začátkem výkonu práce, tak soukromou dobou je doba před výkonem práce a cestovní náhrady tak zaměstnanci přísluší až od konce soukromé doby, tj. od zahájení výkonu práce. Výjimky jsou uvedeny níže.
V uvedené soukromé době, tj. v době přerušení, se poskytuje zaměstnanci pouze náhrada jízdních výdajů. Ostatní cestovní náhrady, tj. náhrada výdajů za ubytování, náhrada nutných vedlejších výdajů ani stravné, zahraniční stravné a kapesné zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty, tj. před výkonem práce nebo po výkonu práce, v zásadě nepřísluší. To se týká i doby cestování (doby jízdy v dopravním prostředku) do místa, kam byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán, příp. zpět. Tato doba je totiž součástí doby přerušení pracovní cesty, tj. soukromé doby strávené na cestě a není prakticky součástí pracovní cesty. Uvedené přerušení vždy v zásadě bezprostředně navazuje na výkon práce nebo předchází výkonu práce. Proto také cestovní náhrady zaměstnanci přísluší až od začátku výkonu práce, příp. do ukončení výkonu práce podle toho, zda bylo přerušení pracovní cesty povoleno před nebo po ukončení výkonu práce. Při přerušení před výkonem práce se tedy cestovní náhrady neposkytují od okamžiku, kdy měl zaměstnanec podle příkazu k pracovní cestě na pracovní cestu nastoupit, ani od odjezdu dopravního prostředku, který zaměstnanec na cestu tam použil, ale až od okamžiku skutečného začátku výkonu práce (příp. do skutečného okamžiku ukončení výkonu práce při přerušení po výkonu práce), kterou byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán vykonat.
Náhradu jízdních výdajů vynaložených zaměstnancem v době dohodnutého přerušení pracovní cesty, tj. v soukromé době zaměstnance, je zaměstnavatel povinen podle § 160 ZP zaměstnanci poskytnout pouze do výše, která by mu náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo. Dokladem o vynaložených jízdních výdajích je tedy v tomto případě jízdenka, letenka (nebo jiný doklad o úhradě jízdních výdajů) ze dne, kdy zaměstnanec do určeného místa výkonu práce na základě souhlasu zaměstnavatele s přerušením pracovní cesty před začátkem výkonu práce, přede dnem určeným zaměstnavatelem jako den nástupu na pracovní cestu, odjel. V případě povoleného přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce pak doklad o jízdních výdajích za cestu zpět, tj. týkající se dne, kdy se v souladu s určenými podmínkami přerušení pracovní cesty do určeného místa ukončení pracovní cesty vrátil. Neprokáže-li zaměstnanec výši vynaložených jízdních výdajů z uvedených dnů dokladem (jízdenkou, letenkou apod.), může zaměstnavatel postupovat podle § 185 ZP a zaměstnanci náhradu jízdních výdajů za tuto cestu poskytnout v jím (zaměstnavatelem) uznané výši. Horním limitem náhrady jízdních výdajů je částka, která by zaměstnanci podle § 157 ZP, příp. § 167 ZP příslušela za cestu určeným dopravním prostředkem ze stanoveného místa nástupu na pracovní cestu do místa, kam byl vyslán vykonat příslušnou práci, a to v den, kdy měl podle určených podmínek na pracovní cestu nastoupit, příp. při návratu zpět do určeného místa ukončení pracovní cesty v den, kdy měl pracovní cestu ukončit (podle toho, zda jde o přerušení pracovní cesty před nástupem výkonu práce, nebo po ukončení výkonu práce).
Náhradu výdajů za ubytování není podle § 162 odst. 2 ZP zaměstnavatel po dobu uvedeného přerušení pracovní cesty povinen zaměstnanci poskytnout, a to ani v případě, že ubytování musel zaměstnanec, s ohledem na podmínky konání pracovní cesty a ubytovacích služeb, příp. i po tuto dobu hradit. Náhrada výdajů za ubytování tak zaměstnanci přísluší při přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před nástupem výkonu práce až ode dne začátku výkonu práce a v případě přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce na pracovní cestě pouze do posledního dne výkonu práce.
Náhrada nutných vedlejších výdajů přísluší podle § 164 ZP zaměstnanci pouze v případě, že mu takové výdaje vznikly v přímé souvislosti s pracovní cestou. Náhrada výdajů, které zaměstnanci vznikly v souvislosti s přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů, zaměstnanci nepřísluší.
Stravné (zahraniční stravné) zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance nepřísluší. V ustanovení § 163 odst. 5 ZP (§ 170 odst. 6 ZP) je jednoznačně uvedeno, že doba rozhodná pro právo na stravné (zahraniční stravné) začíná začátkem výkonu práce (jde-li přerušení před výkonem práce) a končí ukončením výkonu práce (jde-li o přerušení po výkonu práce). Doba přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance tak v zásadě bezprostředně navazuje na výkon práce nebo mu předchází.…
