Přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance

Již od roku 2007 mohou zaměstnanci v průběhu pracovní cesty spojit pracovní povinnosti se svými soukromými zájmy. Je tomu tak z toho důvodu, že zákoník práce připouští přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před nástupem výkonu práce anebo po ukončení výkonu práce. Přerušení pracovní cesty může být realizováno pouze se svolením zaměstnavatele. V praxi je většinou postupováno tím způsobem, že zaměstnanec požádá o možnost přerušení pracovní cesty a zaměstnavatel tento požadavek buď akceptuje, nebo neakceptuje. Pokud zaměstnavatel žádosti zaměstnance nevyhoví, pracovní cesta nemůže být přerušena.

Z ust. § 153 ZP vyplývá, že podmínky pracovní cesty určuje před jejím zahájením jednostranně zaměstnavatel (přitom je zaměstnavatel povinen přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance). A právě v rámci stanovení podmínek pracovní cesty zaměstnanec vyjadřuje své požadavky, které s touto cestou souvisí, např. může zaměstnanec požádat o možnost přerušit pracovní cestu. Pokud zaměstnavatel žádosti vyhoví, měl by současně s určením podmínek konání vlastní pracovní cesty, jasně vymezit také okolnosti, za kterých dojde k povolenému přerušení pracovní cesty. Jedná se zejména o přesné určení, na kterém místě a ve kterém okamžiku bude pracovní cesta přerušena a případně také za jakých podmínek bude v pracovní cestě opět pokračováno. Zaměstnavatel by měl určení souvisejících podmínek věnovat potřebnou pozornost a jednoznačně je stanovit (pokud možno písemně), neboť tyto podmínky mají vliv na výši cestovních náhrad, ale také na celou řadu dalších možných okolností např. na případnou škodní událost. V této souvislosti je potřebné si připomenout, že k přerušení pracovní cesty může dojít pouze z důvodů na straně zaměstnance, nikoli na straně zaměstnavatele.

Jak jsem již uvedla v úvodu příspěvku, zákoník práce upravuje nárok zaměstnance na cestovní náhrady při přerušení pracovní cesty, po kterém již nenásleduje výkon práce a také při přerušení pracovní cesty před výkonem práce. To však neznamená, že by zaměstnanec po dohodě se zaměstnavatelem nemohl pracovní cestu přerušit v jejím průběhu.

Pracovní cesta může být přerušena pouze z důvodů na straně zaměstnance, např. v případech, kdy zaměstnanec chce v místě konání pracovní cesty navštívit přátele, koncert, sportovní zápas, před nebo po výkonu práce čerpat dovolenou apod.

V praxi však občas dochází k přerušením pracovní cesty (v rozporu se zákoníkem práce), o kterém rozhodl zaměstnavatel např. při onemocnění zaměstnance, v případech kdy zaměstnanec vyslaný na pracovní cestu nemůže vykonávat určenou práci např. z důvodu kalamity, živelní pohromy nebo z důvodů špatné organizace práce. V ojedinělých případech se lze setkat s přerušením pracovní cesty, pokud cesta připadne na nepracovní den (sobotu, neděli, svátek apod.). Zaměstnanci však náleží cestovní náhrady podle zákoníku práce po celou dobu pracovní cesty, a to i v případě, kdy bez svého zavinění nemůže určenou práci vykonávat.

Cestovní náhrady ve vazbě na přerušení pracovní cesty

• Zaměstnanci náleží po dobu pracovní cesty náhrada zvýšených stravovacích výdajů (stravného), a to ve výši stanovené zákoníkem práce a prováděcími právními předpisy (vyhláškami MF a MPSV). V souladu s ust. § 163 odst. 5 ZP zaměstnanci nepřísluší stravné po dobu přerušení pracovní cesty. V citovaném ustanovení je vysvětleno, že právo na stravné končí ukončením výkonu práce a začíná současně se začátkem výkonu práce nebo jiným předem dohodnutým způsobem.

• Při vícedenní pracovní cestě je zaměstnavatel povinen zaměstnanci uhradit ubytovací výdaje, a to v ubytovacím zařízení, které mu určil při vysílání na pracovní cestu. Pokud však zaměstnanci vzniknou ubytovací výdaje v době přerušení pracovní cesty, musí je hradit ze svých soukromých prostředků.

• Zaměstnanec se při pracovní cestě přepravuje dopravním prostředkem, který mu určil zaměstnavatel (vlakem, autem, autobusem, pěšky, letadlem apod.). Pokud bude pracovní cesta na základě souhlasu zaměstnavatele přerušena, přísluší zaměstnanci náhrada jízdních výdajů odpovídající částce, která by zaměstnanci náležela, kdyby k přerušení pracovní cesty nedošlo. To znamená, že zaměstnavatel nebude hradit ze svých prostředků vyšší jízdní výdaje, které zaměstnanci vznikly z důvodů přerušení pracovní cesty.

• Mezi cestovní náhrady, na které má zaměstnanec nárok, patří také náhrady nutných vedlejších výdajů (parkovné, dálniční poplatky, poplatky za úschovu zavazadel apod.). Aby tyto výdaje mohly být zaměstnanci proplaceny, musí být vynaloženy v přímé souvislosti s pracovní cestou. Při přerušení pracovní cesty není tato podmínka splněna. V praxi se v této souvislosti setkáváme např. s náklady spojené s vrácením předem zakoupené jízdenky, místenky apod. Ke vzniku těchto výdajů došlo v souvislosti s povoleným přerušením pracovní cesty ze soukromých důvodů na straně zaměstnance, nikoli ve vazbě na zaměstnavatelem určenou pracovní cestu. Z uvedených důvodů nebudou zaměstnanci tyto výdaje proplaceny.