Dne 14. listopadu 2022 nabyla účinnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2041 o přiměřených minimálních mzdách podmínkách v Evropské unii (dále jen "směrnice o PMM"). Jejím prostřednictvím se evropský zákonodárce snaží naplnit především zásadu 6 evropského pilíře sociálních práv, kde se požaduje, aby zaměstnanci měli právo na spravedlivou mzdu umožňující důstojnou životní úroveň a aby byla taktéž zajištěna a transparentním a předvídatelným způsobem stanovována přiměřená minimální mzda, která uspokojí potřeby zaměstnanců a jejich rodin s přihlédnutím k vnitrostátním hospodářským a sociálním podmínkám. Zároveň tato zásada požaduje, aby byl zachován přístup k zaměstnání a motivace hledat si práci, čehož by se mělo dosáhnout zamezením chudoby pracujících. Zákonodárci z Evropské unie jsou přesvědčeni, že ve členských státech se silným sociálním dialogem a pokrytím kolektivními smlouvami se daří jednak přiměřenosti, tak i rozsahu působnosti minimálních mezd, jelikož ze statistik plyne, že v těchto členských státech patří průměrné mzdy k nejvyšším v Evropské unie. Proto je pro ně důležité do procesu sjednávání přiměřených minimálních mezd v co největší míře zapojit sociální partnery.
Cílem tohoto článku je čtenářům stručně popsat obsah směrnice PMM, aby si mohli udělat představu, co je v dané oblasti čeká nejpozději od 15. 11. 2024, kdy uplyne pro členské státy lhůta pro zavedení požadavků směrnice PMM.
CÍL SMĚRNICE PMM
Cílem směrnice PMM je zlepšit přiměřenost minimálních mezd v členských státech Evropské unie. Tohoto cíle se má dosáhnout prostřednictvím tří směrnicí vymezených rámců, a sice stanovením přiměřenosti minimálních mezd takovým způsobem, aby byly s to zajistit důstojné životní a pracovní podmínky, dále podporou kolektivního vyjednávání o stanovování mezd, a konečně zlepšením účinného přístupu zaměstnanců k právu na ochranu formou minimální mzdy, nehledě na skutečnost, zda je minimální mzda stanovena ve vnitrostátním právu nebo v kolektivních smlouvách.
Evropský zákonodárce v daném ohledu také upřesňuje, že cílem směrnice o PMM není sjednotit výši minimálních mezd v Evropské unii ani zavést jednotný mechanismus pro stanovení minimálních mezd. Směrnicí o PMM není ani nijak dotčena svoboda členských států stanovovat zákonné minimální mzdy nebo prosazovat přístup k ochraně formou minimální mzdy stanovené kolektivními smlouvami v souladu s vnitrostátním právem a zvyklostmi a odlišnostmi každého členského státu a při plném respektování vnitrostátních pravomocí a práva sociálních partnerů uzavírat smlouvy. Směrnice o PMM ani neukládá členským státům, v nichž se tvorba mezd zakládá výlučně na kolektivních smlouvách, povinnost zavést zákonnou minimální mzdu nebo prohlásit kolektivní smlouvy za všeobecně použitelné. Směrnice o PMM nemá ani ambici stanovit úroveň mezd, jelikož tato věc spadá pouze do práva sociálních partnerů uzavírat smlouvy na vnitrostátní úrovni nebo do příslušné pravomoci členských států. Jak však bude z dalších řádků patrné, směrnice o PMM vyžaduje poměrně podstatné změny v členských státech, kde se minimální mzda určuje výlučně zákonem, a to zejména s ohledem na požadavek povinného lepšího zapojení sociálních partnerů.
OSOBNÍ PŮSOBNOST SMĚRNICE
V článku 2 směrnice o PMM se poměrně stručně stanoví, že se tato směrnice se vztahuje na zaměstnance v Evropské unii, kteří uzavřeli pracovní smlouvu nebo jsou v pracovněprávním vztahu vymezeném zákonem, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v každém členském státě, a to vždy s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora Evropské unie. V úvodní pasáži směrnice o PMM evropský zákonodárce v dané souvislosti vysvětluje, že za podmínky, že kritériím uvedeným v článku 2 směrnice o PMM odpovídají, mohou být do oblasti působnosti této směrnice zahrnuti zaměstnanci v soukromém i veřejném sektoru, jakož i zaměstnanci v cizí domácnosti, zaměstnanci na zavolanou, osoby vykonávající občasnou práci, osoby pracující na základě poukazu, zaměstnanci platforem, stážisti, učni a další nestandardní zaměstnanci, jakož i zdánlivě samostatně výdělečně činné osoby a nehlášení zaměstnanci.
Skutečně samostatně výdělečně činné osoby do oblasti působnosti této směrnice nespadají, jelikož tato kritéria nesplňují. Zneužívání právního postavení osoby samostatně výdělečně činné, vymezeného vnitrostátním právem, ať již na vnitrostátní úrovni, nebo v přeshraničních situacích, je jednou z forem falešně hlášené práce, jež se často pojí s nehlášenou prací. Ke zdánlivé samostatné výdělečné činnosti dochází v případě, kdy je osoba za účelem obcházení určitých právních nebo daňových povinností nahlášena jako samostatně výdělečně činná, přestože splňuje podmínky charakteristické pro pracovněprávní vztah. Tyto osoby by pak do oblasti působnosti této směrnice zahrnuty být měly. Při posuzování toho, zda v určitém případě existuje pracovněprávní vztah, by se mělo vycházet ze skutečností týkajících se skutečného výkonu práce, nikoli z toho, jak tento vztah popisují jeho strany.
DEFINICE
V článku 3 směrnice o PMM je možno se seznámit s definicemi jednotlivých institutů, se kterými směrnice pracuje, a sice s definicemi "minimální mzdy", "zákonné minimální mzdy", "kolektivního vyjednávání", "kolektivní smlouvy" a "míry pokrytí kolektivními smlouvami". Pro účely snadnějšího pochopení dalších pasáží článku je vhodné v souvislosti s výše uvedenými instituty blíže uvést, že "mírou pokrytí kolektivními smlouvami" se rozumí podíl zaměstnanců, na něž se na vnitrostátní úrovni vztahuje kolektivní smlouva. Ten se vypočítá jako podíl počtu zaměstnanců, na něž se vztahují kolektivní smlouvy, a počtu zaměstnanců, jejichž pracovní podmínky mohou být v souladu s vnitrostátním právem a zvyklostmi upraveny kolektivními smlouvami.
PODPORA KOLEKTIVNÍHO VYJEDNÁVÁNÍ O STANOVOVÁNÍ MEZD
Směrnice o PMM má za jeden z dílčích cílů dosažení vyšší míry pokrytí kolektivními smlouvami a usnadnění výkonu práva na kolektivní vyjednávání o stanovování mezd. V daném ohledu stanoví článek 4 odstavec 1 směrnice o PMM pro členské státy čtyři obecné povinnosti. Z nich lze snad uvést jako nejdůležitější podporu budování a posilování kapacity sociálních partnerů zapojit se do kolektivního vyjednávání o stanovování mezd, zejména na odvětvové nebo meziodvětvové úrovni.
Článek 4 odst. 2 stanoví pouze pro určité státy, na něž se toto ustanovení vztahuje, další specifické povinnosti. Evropský zákonodárce zde požaduje, aby každý členský stát, v němž míra pokrytí kolektivními smlouvami nedosahuje hranice 80 %, nad rámec obecných povinností na podporu kolektivního vyjednávání o stanovování mezd uvedených v článku 4 odst. 1 směrnice o PMM navíc stanovil rámec, který vytvoří podmínky pro kolektivní vyjednávání, a to buď zákonem po konzultaci se sociálními partnery, nebo dohodou s nimi.
Tento členský…
