2024.1800.1
Rozsudky SDEU v 1. polovině roku 2024
Ing. Martin Sádovský
V 1. polovině roku 2024 vydal Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "SDEU" nebo "soud") celkem 19 rozsudků týkajících se výkladu právních ustanovení směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen "směrnice o DPH"). Rozhodnutí se týkají oblastí např. osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu, vymezení stálé provozovny, posouzení organizace prodejů zástav v dražbě, poukazů k nákupu digitálního obsahu nebo povinnosti přiznat daň při vystavení falešné faktury. K 7 rozsudkům bylo také vydáno stanovisko generálního advokáta, jež je obvykle vydáváno ve výkladu nových věcí dosud neprojednávaných.
Do rozhodování Soudního dvora Evropské unie se také dostala otázka položená Nejvyšším správním soudem České republiky ve věci C-676/22 B2 Energy. Podstatou sporu je výklad osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 ZDPH. Primárně se spor zaměřuje na výklad znalosti statusu příjemce zboží, který má být osobou povinnou k dani a vztahu vůči rozsudku ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie. Nutno podotknout, že spor a výklad se vztahuje na právní úpravu čl. 138 směrnice o DPH platnou do 31. 12. 2019, resp. adekvátně tomu právní úpravu § 64 odst. 1 ZDPH platného do 31. 8. 2020.
NahoruPřehled rozsudků
Rozsudek ve věci C-89/23 Companhia União de Crédito Popular SA se zabývá otázkou, zda organizování prodeje zástav v dražbě má vedlejší povahu k hlavnímu plnění spočívající v poskytování úvěrů zajištěných zástavním právem. Soudní dvůr posuzuje, zda spadají tato plnění do článku 135 odst. 1 písm. b) směrnice o DPH. Tento článek obsahuje plnění poskytnutí a sjednání úvěrů, správu úvěru osobou, která je poskytla. Tato plnění jsou osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně. Soudní dvůr úvodem shrnuje pravidla pro posuzování hlavního a vedlejšího plnění. Podle ustálené judikatury platí, že pokud je plnění tvořeno souborem dílčích plnění a úkonů, je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti, za kterých došlo k dotčenému plnění, aby bylo možné určit, zda se jedná o dvě či více odlišných plnění, nebo o plnění jediné (C-282/22). Obecně platí, že každé plnění je nutné nejprve považovat za oddělené a samostatné. Takové plnění nesmí být uměle rozloženo, aby nedošlo k narušení fungování systému DPH. O jediné plnění se jedná tehdy, když dvě nebo více dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani zákazníkovi je tak těsně spojeno, že objektivně tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo umělé. Pro posouzení, zda se jedná o jedno nebo více vedlejších plnění sdílejících daňový osud hlavního plnění, slouží následující kritéria. Plnění musí být tedy považováno za vedlejší k plnění hlavnímu, pokud samo o sobě není pro zákazníka cílem, nýbrž prostředkem k získání prospěchu z hlavního plnění poskytovatele za nejvýhodnějších podmínek hlavního plnění (např. C-282/22). Soudní dvůr dodává, že výrazy uvedené v článku 135 je nezbytné vykládat striktně, neboť se jedná o odchylku od obecné zásady, tj., tato plnění jsou osvobozena od daně bez nároku na odpočet daně. V tomto ohledu soud posuzuje organizaci prodejů zástav v dražbě jako plnění, které nespadá do poskytování úvěrů či jeho sjednávání. Proto prodeje považuje za samostatné a oddělené plnění. Současně doplňuje, že prodej lze uskutečnit odděleně od poskytnutí úvěru, je nezávislý na poskytnutí úvěru a prodej je sám o sobě cílem, nikoliv pouhým prostředkem k poskytnutí úvěru. Soud rozhodl tak, že prodej zástav v dražbě není vedlejší plněním vůči poskytnutí úvěru a nesdílejí s ním daňový osud.
V rozsudku ve věci C-68/23 M-GbR je předmětem předběžné otázky posouzení předplacených karet nebo kódů poukazů za účelem nákupu digitálního obsahu v internetovém obchodě. Karty umožňovaly kupujícím nabíjet účty v nominální hodnotě v eurech a používat je namísto placení. Po nabití účtu mohl kupující kupovat digitální obsah v obchodě, který spravovala společnost se sídlem ve Spojeném království. Tato společnost vydávala karty a uváděla je na trh Evropské unie s různými kódy zemí prostřednictvím různých zprostředkovatelů, např. kód DE byl určen výlučně zákazníkům, kteří měli bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržují, v Německu a měli německý uživatelský účet. Od vydavatelské společnosti nakoupila společnost M-GbR poukazy prostřednictvím dalších společností, které však neměly sídlo ani v Německu ani ve Spojeném království. Společnost nakoupené poukazy klasifikovala jako víceúčelové poukazy a z důvodu absence bydliště konečného zákazníka poukazy nezdaňovala. Předkládající soud položil otázky SDEU, zda takto vymezené poukazy lze považovat za jednoúčelové poukazy, pokud je místo plnění známo a současně závisí i na po sobě jdoucích převodech mezi osobami povinnými k dani usazenými na území jiných členských států odlišných od států usazení konečných spotřebitelů. SDEU v dané věci nejprve zkoumá, zdali se jedná o jednoúčelový nebo víceúčelový poukaz a poukazuje na to, že kategorie víceúčelových poukazů je kategorie zbytková. To znamená, pokud nelze splnit podmínky pro jednoúčelový poukaz, jedná se o víceúčelový poukaz. Podmínky pro klasifikaci za jednoúčelový poukaz jsou takové, že současně musí být v okamžiku vydání poukazu známo místo poskytnutí služby, na které se poukaz vztahuje, a splatná DPH za tuto službu (sazba daně). Současně dodává, že i každý převod jednoúčelového poukazu se posuzuje jako poskytnutí služby (resp. dodání zboží, pokud je předmětem poukazu dodání zboží). Proto se SDEU přiklání k tomu, že ani pravidla pro převod poukazů v případě několika po sobě jdoucích převodů nebrání posouzení daných poukazů za jednoúčelový poukaz. Dále SDEU dodává, že při posouzení místa dodání lze vycházet z informací v okamžiku vydání poukazů a lze rovněž vycházet z identifikátoru členského státu. I kdyby došlo k zneužívajícím praktikám ze strany kupujících, kteří mají své skutečné sídlo v odlišném členském státě nežli v Německu, avšak nakupovali karty přes své německé uživatelské účty, nic to nemění na tom, aby poskytovatel vycházel pouze z obdržených informací od kupujícího. U druhé podmínky SDEU dodává, že musí být samozřejmě splněna i známost výše splatné DPH. To však lze předpokládat, pokud podléhá stejné sazbě a stejnému daňovému zacházení. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o víceúčelové poukazy.
Podstatou druhé otázky je, zdali má být předmětem daně i další prodej daných poukazů osobě povinné k dani, která jako protiplnění za poukazy skutečně předává zboží nebo skutečně poskytuje služby konečnému spotřebiteli. SDEU dodává, že pouze za předpokladu, že dané poukazy budou kvalifikovány jako víceúčelové poukazy, pak i prodej těchto poukazů mezi osobami povinnými k dani může být předmětem daně.
V rozsudku C-676/22 ve věci B2 Energy je předmětem…
