3.16 Smlouva s Francií o zamezení dvojího zdanění
Ing. Pavel Kyselák
Dnem 1. července 2005 vstoupila v platnost nová Smlouva mezi vládou
České republiky a vládou Francouzské republiky o zamezení dvojího
zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku (dále jen
„smlouva s Francií“). Nová smlouva byla publikována ve Sbírce mezinárodních
smluv České republiky v částce 36 pod číslem 79/2005 Sb. m. s. a doplní
(zaktualizuje) tak celkový počet dosud zveřejněných smluv o zamezení dvojího
zdanění v oboru daní z příjmu a majetku. Tato smlouva se začala provádět od 1. ledna 2006, a to podle druhého odstavce článku 29 – Vstup v
platnost. Nová smlouva, jejíž nedílnou součástí je i Protokol, lépe
odráží současné ekonomické i politické podmínky a potřeby v mezinárodní daňové
oblasti.
Ve vzájemných daňových vztazích mezi oběma státy tak nově sjednaná
smlouva nahradila do konce loňského roku uplatňovanou smlouvu mezi vládou ČR a
vládou Francouzské republiky o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu,
která byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 73/1975 v částce 19 (dále jen
„původní smlouva“). Tato původní smlouva byla po rozdělení federace stejně jako
všechny ostatní smlouvy uzavřené bývalým Československem převzata od 1. 1. 1993
tzv. sukcesí do právního řádu nově vzniklé České republiky. Od 1. 1. 2006
tato původní smlouva pozbyla platnost a účinnost.
K uplatňování nové mezinárodní smlouvy o zamezení dvojího zdanění s
Francií vydalo Ministerstvo financí ČR Pokyn č. D-291 (dále jen „Pokyn
D-291“), který byl zveřejněn ve Finančním zpravodaji č. 12/1/2005 (pořadové
číslo 58) pod č. j. 15/116 081/2005-153.
Obsah a členění smlouvy vychází z modelové smlouvy OECD (Organizace
pro evropskou spolupráci a rozvoj), jejímž členem je Česká republika od roku
1995. Výhrady České republiky k některým článkům vzorové smlouvy OECD byly
publikovány ve Finančním zpravodaji č. 4/1996 pod č. j. 251/15 082/96 a zároveň
byly uplatněny i ve smlouvě s Francií.
Samotnou smlouvu s Francií lze pak dle jednotlivých článků rozdělit
takto:
-
úvodní a definiční články (čl. 1–5),
-
jednotlivé druhy příjmů (čl. 6–22 vč. článku 9),
-
metody vyloučení dvojího zdanění (čl. 22),
-
závěrečné články (čl. 23–30) vč. protokolu.
Nahoru Staveniště a služby
Oproti původní smlouvě obsahuje nová smlouva v článku 5 – Stálá
provozovna výraznější změny, a to zejména ve třetím odstavci, který uvádí
problematiku stálých provozoven spojených s časovým testem. Je zde definována
tzv. „staveništní“ stálá provozovna s časovým testem delším než 12
měsíců. Původní smlouva byla vlastně jednou z posledních smluv v rámci
všech smluv o zamezení dvojího zdanění, které má Česká republika dosud
uzavřeny, a která neumožňovala zdaňovat příjmy ze „staveništní činnosti“ na
území státu zdroje. Na tuto skutečnost navazuje i „přechodné ustanovení“ ve
třetím bodě Protokolu ke smlouvě, kde se uvádí, že u „staveništních“ stálých
provozoven, které začaly před dnem, kdy se začala smlouva provádět (provádí se
od 1. 1. 2006), nevytvoří stálou provozovnu.
Ve třetím odstavci článku 5 – Stálá provozovna je pod písmenem b)
uvedena samostatně problematika dozoru, a to v návaznosti na činnosti
uvedené v předchozím písmenu a) tohoto odstavce. Stálá provozovna v takovém
případě vzniká ve druhém smluvním státě, pokud takový dozor trvá po jedno nebo
více období přesahující v úhrnu dvanáct měsíců.
Vzhledem ke specifickému přístupu České republiky k problematice
dozoru nová smlouva s Francií částečně zužuje prostor pro zdanění příjmů na
území státu zdroje. Podle přístupu České republiky je dozor automaticky pokryt
ustanovením článku 5 odst. 3, pouze jestliže je dozor vykonáván generálním
dodavatelem stavby. Dozor je jinak v dalších případech pokryt, jen pokud je ve
smlouvě výslovně uveden. V ostatních případech, kdy je dozor vykonáván jiným
podnikem, než je hlavní dodavatel stavby, a dozor není výslovně ve smlouvě v
článku 5 odstavec 3 uveden, zdaňování příjmů z těchto činností automaticky
podléhá pravidlům, která se uplatňují u tzv. „službových“ stálých provozoven.
Tato varianta vzhledem k výše uvedenému speciálnímu ustanovení smlouvy s
Francií však nepřichází v úvahu.
Další výhrada České republiky ke komentáři vzorové smlouvy OECD o
zamezení dvojího zdanění se týká termínu „instalační projekt“, který je
uveden ve smlouvě s Francií v rámci tzv. „staveništní“ stálé provozovny. Česká
republika přijala užší výklad tohoto výrazu a omezuje jej tak na instalaci a
montáž, která souvisí se stavebním projektem a stavebnictvím. V případě, že
instalační projekt nesouvisí se stavebnictvím (samotná instalace nového stroje
apod.), podléhá zdaňování těchto příjmů pravidlům uplatňovaným u jiných služeb
než služeb stavebně-montážního charakteru. (V případě, že by podobnou montáž
stroje na území České republiky prováděla francouzská společnost, pro vznik
stálé provozovny umístěné na území ČR by se tedy v daném případě uplatňoval
devítiměsíční časový test.) Dále viz Sdělení k aktualizaci OECD vzorové smlouvy
o zamezení dvojího zdanění z roku 2002, Finanční zpravodaj č. 1/1/2003, č. j.
494/1 173/2003.
Pod písmenem c) třetího odst. článku 5 - Stálá provozovna nové smlouvy
s Francií uplatnila Česká republika svoji výhradu k článku 5 ke vzorové smlouvě
OECD o zamezení dvojího zdanění s tím, že oproti ustanovení v § 22 odst. 2 tuzemského ZDP je v nové
smlouvě uplatněný časový test u tzv. „službových“ stálých provozoven prodloužen
na devět měsíců v jakémkoliv patnáctiměsíčním období. Původní smlouva
speciální pojednání k příjmům ze služeb neobsahovala.
Oproti původní smlouvě uvádí nová smlouva v článku 10 –
Dividendy dvě varianty u příjmů z dividend, které dosahuje rezident jednoho
smluvního státu ve druhém smluvním státě, jehož je společnost, která vyplácí
dividendy, rezidentem:
-
Jestliže skutečným vlastníkem dividend je v daném případě
rezidentní společnost prvního státu, která přímo drží nejméně 25 % kapitálu
společnosti druhého smluvního státu, která vyplácí dividendy, potom ve státě
zdroje tento příjem nepodléhá zdanění.
-
Ve všech ostatních případech má stát zdroje dle druhého odst.
písm. b) citovaného článku právo na zdanění do výše 10 % hrubé částky dividend
(tento případ se bude vztahovat zejména na fyzické osoby).
Vzhledem k tomu, že Francie i ČR jsou členskými státy Evropské unie,
při zdanění dividendových příjmů se uplatňuje Směrnice Rady č. 90/435/EHS, o
společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých
členských států, ve znění směrnice Rady č. 2003/123/ES. Tuzemský zákon o daních
z příjmů tuto směrnici zapracoval v části daně z příjmů právnických osob v § 19 odst. 1 písmeno ze) až
zi), kde je uvedena možnost osvobození od daně také u dividend a
jiných podílů na zisku. Návaznou úpravu obsahuje ustanovení § 19 odst. 3 a odst. 4 ZDP. Na třetí odst. § 19 navazuje Sdělení Ministerstva financí k § 19 odst. 3 písm. a) ZDP,
uveřejněné ve Finančním zpravodaji č. 6/2004 pod č. j. 54/63 518/2004-541.
Stejně jako v původní smlouvě i dle nové smlouvy v článku 11 –
Úroky má právo na zdanění těchto příjmů pouze stát příjemce, pokud tyto
úroky mají zdroj na území druhého smluvního státu a jsou skutečně vlastněny
rezidentem prvního smluvního státu. Sdělení k problematice „skutečný vlastník“
uvádí Finanční zpravodaj č. 1/2001 pod č. j. 251/122 867/2000.
Osvobození od zdanění ve státě zdroje nepřichází v úvahu v případě,
kdy skutečným příjemcem úroků je stálá provozovna či stálá základna zahraniční
osoby umístěná ve druhém státě, kde je zdroj úroků. Potom se postupuje podle
tuzemského ZDP. Tento text také uvádí situaci, kdy mezi příjemcem a plátcem
úroků je spřízněnost a kdy je záměrně účtována vyšší částka úroků než v
obvyklých případech. Potom se osvobození ve státě zdroje uplatní jen na část
obvykle používaného úroku. Zbylou – navýšenou část může potom finanční úřad
rekvalifikovat jako dividendu a zdanit ji podle článku 10 smlouvy. Související
úprava je uvedena v § 22 odst. 1 písm. g) bod 3 ZDP. Za
předpokladu splnění všech příslušných podmínek přichází v daném případě v úvahu
osvobození od daně dle ustanovení § 19 odst. 1 písm. ze) ZDP.
Pro právní jistotu poplatníků je ve druhém odstavci článku 11 – Úroky,
který uvádí definici termínu „úroky“, uvedena poslední věta, že „výraz
„úroky“ nezahrnuje žádnou část příjmu, která je považována za dividendu podle
ustanovení článku 10 “ . Je to vlastně potvrzení postupu u výše uvedené
rekvalifikace úroků na dividendy, kdy tuzemský právní předpis v § 22 odst. 1 písm. g) bod 3 ZDP uvádí, že za podíly na zisku se pro účely zákona považuje i zjištěný rozdíl
mezi sjednanou cenou a cenou obvyklou na trhu a dále úroky, které se neuznávají
jako výdaj (náklad) podle § 25 odst. 1 písm. w) – nízká
kapitalizace. Čtvrtý odst. článku 10 smlouvy s Francií potom uvádí, že výraz „dividendy označuje i příjmy, se kterými se zachází jako s dividendami podle
daňových zákonů státu, jehož je společnost, která rozdílí zisk,
rezidentem“.
V prvním odstavci článku 12 – Licenční poplatky je zakotveno
právo státu příjemce na zdanění těchto příjmů, které jeho rezident dosahuje na
území druhého státu. Konkrétní způsob zdanění potom obsahují vnitrostátní
daňové předpisy. V podmínkách České republiky to znamená, že dosáhneli česká
firma příjem z tzv. průmyslové licence ve Francii, kde bylo sraženo 10 % daně,
uvede ve svém přiznání v ČR v rámci obecného základu daně hrubý příjem, který
dosáhla ve Francii s tím, že daň zaplacenou ve Francii si uplatní metodou
prostého zápočtu.
Dle druhého odstavce článku 12 – Licenční poplatky dává nová smlouva
právo na zdanění také státu zdroje u těchto příjmů:
-
tzv. průmyslových licenčních poplatků včetně počítačových programů
(softwaru), avšak maximální zdanění je ve výši 10 %,
-
příjmů z nájemného movitých věcí, avšak sazba daně nesmí
přesáhnout 5 % hrubé částky těchto licenčních poplatků.
Tzv. kulturní licenční poplatky s výjimkou počítačového programu není
možné ve státě zdroje zdanit.
Pokud jde o platby obdržené jako náhrada za technické služby, včetně
studií nebo znaleckých posudků vědeckého, geologického nebo technického
charakteru, nebo za technické (inženýrské) smlouvy, včetně projektů s tím
souvisejících, nebo za poradenské nebo dozorčí služby, nejsou platbami
obdrženými jako náhrada za informace, které se vztahují na zkušenosti nabyté v
oblasti průmyslové, obchodní nebo vědecké (tzv. know-how), což je
uvedeno v Protokolu ke smlouvě.
Dle článku 8 – Vodní a letecká doprava se zásada zdanění jen ve
smluvním státě, v němž se nachází místo hlavního vedení podniku, v případě
zisků z této mezinárodní dopravy vztahuje i na zisky, které podnik pobírá z
používání, údržby nebo pronájmu kontejnerů používaných pro přepravu
zboží v mezinárodní dopravě, pokud takovéto činnosti jsou nahodilé ve
vztahu k provozování lodí, člunů nebo letadel podnikem v mezinárodní dopravě. V
daném případě jde o speciální ustanovení vůči článku 12 – Licenční
poplatky.
Předpokladem k uplatnění uvedených modifikovaných sazeb daně z
hlediska ČR musí být ale také skutečnost, že dle tuzemského ZDP podléhají tyto
…