dnes je 3.12.2024

Input:

Spojené osoby

1.8.2023, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 32 minut

Spojené osoby

Ing. Ivana Pilařová

"Spojenými osobami" v daňové oblasti označujeme ty fyzické a právnické osoby, jež mají k sobě určitý vztah, na základě kterého se vůči sobě mohou chovat jinak než osoby na sobě nezávislé. Spojené osoby často uzavírají transakce za jiných podmínek, než by uzavíraly, pokud by byly na sobě nezávislé. Důsledkem těchto transakcí pak může být u jedné nebo více spojených osob vykázání nižší daňové povinnosti, než jaká by vznikla nezávislé osobě. Může se jednat o důsledek nechtěný anebo záměrný, transakce mezi spojenými osobami jsou někdy prováděny přímo za účelem snížení daňové povinnosti. Vyskytuje se také termín "spřízněné osoby", který je prakticky synonymem pro "spojené osoby", Hned v úvodu je třeba říci, že "spojené osoby" jsou obecně užívaným označením, nikoliv pojmem, který je užíván v daňových zákonech. Zákon o daních z příjmů žádný krátký a výstižný pojem pro toto propojení osob nemá.

Právní úprava

  • § 23 odst. 7 ZDP

  • § 8 odst. 1 ZoR

  • § 8a odst. 3 písm. b) ZoR

  • § 36 odst. 14 ZDPH

  • § 36a ZDPH

  • § 5a odst. 2 až 4 ZDPH

  • § 22 NOZ

  • Pokyn D-59, v části k § 23 odst. 7 ZDP

Definice v daňových zákonech

Konkrétní definici spojených osob obsahuje § 23 odst. 7 ZDP. Podobnou, nikoliv však stejnou definici spojených osob, nalezneme pro různé účely zákona o dani z přidané hodnoty také v § 36a odst. 3 ZDPH a také pro účely tvorby skupinové registrace k DPH § 5 ZDPH . Na vymezení spojených osob podle § 23 odst. 7 ZDP odkazuje ustanovení § 8 odst. 1 a § 8a odst. 3 písm. b) ZoR, vymezení okruhu spojených osob podle ZoR je tedy provázáno se ZDP. Zákon o DPH má pro své účely také vymezenou svoji vlastní definici obvyklé ceny.

Spojené osoby dle ZDP

V ustanovení § 23 odst. 7 ZDP se rozlišují dvě kategorie spojených osob:

  • kapitálově spojené osoby,

  • jinak spojené osoby.

Kapitálově spojené osoby

Kapitálově spojenými osobami jsou osoby, které jsou propojeny podílem nejméně 25 % na základním kapitálu nebo hlasovacích právech na druhé osobě (osobách). Přitom vzájemně spojené jsou všechny osoby ve skupině propojených osob navzájem, tzn. např. sesterské společnosti. Podíl na základním kapitálu nebo podílech s hlasovacím právem ve zdaňovacím období nebo období, za něž je podáváno daňové přiznání, se stanoví jako aritmetický průměr měsíčních stavů.

Kapitálově spojené osoby se dále rozlišují na:

  1. osoby přímo kapitálově spojené – tzn. je vyloučeno spojení přes další osobu,
  2. osoby kapitálově spojené – osoby jsou spojené přes další, třetí subjekt, tzn. např. vztah mateřská společnost – vnukovská společnost, případně sesterské společnosti.

Jinak spojené osoby

Jinak spojené osoby jsou osoby v těchto případech:

  1. jedna osoba se podílí na vedení nebo kontrole jiné osoby,
  2. shodné osoby nebo osoby blízké (§ 22 NOZ) se podílejí na vedení nebo kontrole jiných osob; tyto jiné osoby jsou vzájemně osobami jinak spojenými; za jinak spojené osoby se nepovažují osoby, kdy je jedna osoba členem dozorčích rad obou osob,
  3. ovládající a ovládaná osoba a také osoby ovládané stejnou ovládající osobou,
  4. osoby blízké (vymezení blízkých osob dle § 22 NOZ),
  5. osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.

Za osoby spojené jsou považovány i takové právnické osoby, které jsou nepřímo propojeny přes osoby blízké. Např. otec je předsedou představenstva a. s. a syn je jednatelem s. r. o. Obě společnosti – tedy a. s. a s. r. o. – jsou spojenými osobami.

Spojené osoby z hlediska DPH

Pro účely DPH je skupina "spojených osob" definována odlišně. ZDPH situaci mírně komplikuje tím, že pojem "spojené osoby" používá ve dvou odlišných situacích a to:

  • pro účely definice možného člena skupiny podle § 5a ZDPH a

  • pro vymezení situace, kdy je třeba základ daně volit bez ohledu na smluvní ujednání podle § 36a ZDPH – Základ daně ve zvláštních případech.

Definice spojených osob pro každý jednotlivý účel jsou od sebe odlišné.

Za spojené osoby se pro účely stanovení člena skupiny podle § 5a ZDPH považují:

a) kapitálově spojené osoby podle § 5a odst. 3 ZDPH s tím, že jedna se přímo nebo nepřímo podílí na kapitálu nebo na hlasovacích právech druhé osoby nebo více osob a tento podíl přestavuje alespoň 40 % základního kapitálu nebo hlasovacích práv těchto osob;

b) jinak spojené osoby podle § 5a odst. 4 ZDPH; za jinak spojené osoby se považují osoby, na jejichž vedení se podílí alespoň jedna shodná osoba.

Pro účely stanovení základu daně podle § 36a ZDPH se za spojené osoby považují (§ 36a odst. 3 ZDPH):

  1. kapitálově spojené osoby podle § 5a odst. 3 s tou odchylkou, že pro vznik spojených osob pro tento účel postačuje účast na základním kapitálu či na hlasovacích právech ve výši alespoň 25 %,
  2. jinak spojené osoby podle § 5a odst. 4 ZDPH s tím, že za jinak spojené osoby se nepovažují osoby, kdy je jedna osoba členem dozorčích rad obou osob,
  3. osoby blízké (stejný vztah k § 22 NOZ jako v případě ZDP),
  4. společníci jedné společnosti, a to bez ohledu, zda jsou plátci.

Na rozdíl od ZDP, zákon o DPH vymezuje také situace, ve kterých se pravidlo obvyklé ceny aplikuje. Na rozdíl od daně z příjmů jde o poměrně výjimečné situace, nejedná se o plošné uplatnění tohoto pravidla.

Příklady spojení osob

Propojení jednotlivých osob se může odvíjet od podílení se na vedení osob, propojení majetkovými podíly, hlasovacími právy či personálního propojení. Spojenými osobami jsou také osoby blízké s odkazem na definici osob blízkých v § 22 NOZ. Důležité je, že se může jednat i o propojení nepřímé, tzn. zprostředkované přes další osobu.

Jako příklady spojených osob si můžeme uvést:

1. Fyzická osoba A je jednatelem ve společnostech B a C. Proto A je osobou spojenou se společnostmi B a C, protože se podílí na jejich vedení, a také společnosti B a C jsou navzájem spojené osoby, protože shodná fyzická osoba se přímo podílí na vedení obou společností.

2. Společnost D vlastní 26% podíl na základním kapitálu společnosti E a 26% podíl na ZK společnosti F. D je osobou spojenou s E a F, protože vlastní více než 25% podíl na jejich ZK, a také osoby E a F jsou osoby navzájem spojené, protože shodná právnická osoba vlastní více než 25% podíl na jejich ZK.

3. Fyzická osoba G vlastní 100% podíl ve společnosti H a společnost H vlastní 26% podíl ve společnosti I. Spojené osoby jsou nejen "G a H" a "H a I", ale i "G a I", neboť fyzická osoba G nepřímo vlastní více než 25% podíl ve společnosti I.

V praxi samozřejmě mohou v určitých případech vznikat spory o to, zda je kritérium spojených osob splněno nebo ne. Zejména podíl na vedení je poměrně vágní formulace, může se jednat o kritérium dosti subjektivní. V praxi převažuje výklad, že podíl na vedení má vždy statutární orgán nebo jeho členové. Právnické osoby však nemohou být označeny spojenými osobami z důvodu, že v obou je členem dozorčí rady shodná osoba nebo více osob. Na řízení se naopak může podílet i zaměstnanec v řídící funkci – ředitel, manažer.

Osoby blízké

Pro definici osob blízkých obsahuje § 23 odst. 7 ZDP odkaz na § 22 NOZ (mimo jiné také viz Pokyn GFŘ D-59 v části k § 23 odst. 7 ZDP, bod 3). Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé a manžel nebo partner podle zákona o registrovaném partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Za osoby blízké se považují i osoby sešvagřené, nebo osoby, které spolu trvale žijí. Osobou blízkou tedy bude např. 90letá babička a její roční pravnučka. Naopak osobou blízkou nebude právnická osoba v roli výhradního vlastníka své "dceřiné" společnosti. Tento vztah však zcela jistě bude vztahem spojených osob.

Účelově vytvořený vztah

Zajímavou podmnožinou spojených osob jsou osoby, které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení daňové povinnosti nebo prohloubení daňové ztráty jedné z nich. Definice tohoto spojení osob je pro správce daně velmi účinným nástrojem, jak postihovat ty obchodní transakce, které jsou prováděny převážně za účelem vyhnout se placení daně, resp. v terminologii ZDP za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Podle definice nemusí být daňový motiv pro uskutečnění transakce motivem jediným, ale měl by být motivem hlavním. Pojmem "obchodní vztah" se rozumí jakákoliv transakce, která má důsledky pro stanovení základu daně, a nezáleží na tom, zda byla uzavřena smlouva podle obchodního nebo občanského zákoníku.

Společnost Stabilní, a. s., očekává za rok 2023 dobré hospodářské výsledky a vysoký základ daně. Ředitel společnosti Stabilní pan Chytrý má známého pana Šikovného, který vlastní firmu Graphic1, s. r. o., poskytující reklamní služby. Protože Graphic1, s. r. o., eviduje uplatnitelné daňové ztráty z minulých zdaňovacích období, vymyslí společně pan Chytrý a pan Šikovný, že Graphic1, s. r. o., připraví pro Stabilní, a. s., reklamní kampaň, kdy za tuto kampaň bude sjednána nadhodnocená odměna. Je uzavřena písemná smlouva, odměna ve výši 2 mil. Kč představuje pro Stabilní, a. s., náklad roku 2023. Kromě písemné smlouvy existuje ještě ústní dohoda obou pánů, že z odměny bude zaplaceno jen 600 000 Kč a zbytek do 2 mil. Kč bude v roce 2024 dobropisován.

Vztah mezi společnostmi Stabilní, a. s., a Graphic1, s. r. o., byl bezesporu uzavřen převážně z daňových důvodů, aby snížil základ daně společnosti Stabilní, a. s., v roce 2023. Je velmi pravděpodobné, že správce daně by ekonomickou podstatu takovéto transakce odhalil. Neznal by samozřejmě obsah ústní dohody, ale jistě by ho upozornilo neúplné zaplacení závazku a následné dobropisování. I kdyby však bylo deklarováno plné zaplacení závazku (např. jen formálně bez skutečného zaplacení) a dobropisování by neproběhlo, jistě by správce daně zjišťoval reálnou hodnotu poskytnutých služeb.

Vlastnosti transakcí spojených osob

Transakce mezi spojenými osobami, zejména mezi osobami ekonomicky a personálně spojenými, se často vyznačují mimo jiné těmito znaky:

  • neexistuje rozdílnost zájmů spojených osob, která by objektivizovala podmínky transakce, tak jako je tomu mezi nezávislými osobami, kdy např. prodávající chce prodat co nejdráž a kupující nakoupit co nejlevněji,

  • spojené osoby – skupina podniků – se často řídí společnou strategií, individuální zájmy členů skupiny hrají malou nebo nehrají žádnou roli,

  • neexistují podmínky transakce v písemné formě, nebo kromě písemných dohod existují ještě ústní dohody, které mohou být utajované,

  • smluvní podmínky mohou být ignorovány, pokud to vyhovuje ovládající osobě,

  • ekonomická podstata transakce je často odlišná od její právní formy a liší se od transakcí, které by byly uzavřeny mezi nezávislými osobami,

  • spojené osoby mohou snadno uzavírat více druhů smluv a také smlouvy zvláštní povahy, které se mezi nezávislými osobami vyskytují zřídka,

  • smlouvy mohou být v rámci spojených osob snadno měněny, vypovězeny nebo ukončeny; tyto změny mohou být prováděny i retroaktivně.

Je evidentní, že tyto charakteristiky vztahů mezi spojenými osobami jsou dostatečným důvodem pro to, aby daňové subjekty přistupovaly k transakcím mezi spojenými osobami značně obezřetně. Transakce mezi spojenými osobami jsou také vždy v centru pozornosti správce daně.

Daňový řád

Do problematiky spojených osob a různé optimalizace, která se mezi nimi často odehrává, zasahuje i daňový řád, a to posílením tzv. "protizneužívacího pravidla". Protizneužívací pravidlo čelící agresivnímu daňovému plánování je zakotveno v ustanovení § 8 odst. 4 DŘ, daňového řádu vedle stávajících principů správy daní a vztahuje se tak na všechny daně (§ 2 odst. 3 DŘ), nikoliv pouze pro daň z příjmů. Hlavním rozdílem proti stávající úpravě (zejména v § 23d odst. 2 ZDP, § 23 odst. 10 ZDP), která také omezovala zneužití daňových pravidel, je v inovaci, která říká, že pokud převažujícím důvodem určitého jednání je získání daňové výhody (nikoliv jako dříve jediným důvodem), v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu, pak se k takovému právnímu jednání nepřihlíží. Tuto skutečnost správce daně také prokazuje (§ 92 odst. 5 písm. f) DŘ). Pokud by správce daně prokázal, že daný postup je sice v souladu se zákonem, avšak v rozpor se smyslem a účelem příslušné právní úpravy, tak by oprávněně vyměřil daň podle smyslu a účelu zákona, nikoliv podle jeho textu. Této "teorie" by si měly všímat především ty osoby, které vztahů mezi spojenými osobami zneužívají ve svůj daňový prospěch.

Běžná versus obvyklá cena

Pro účely stanovení základu daně pro daň z příjmů § 23 odst. 7 ZDP stanoví: "Liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl." Pro cenu, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, používáme zkratku "běžná cena". Někdy se pro tento pojem používá také termín "obvyklá cena", jehož náplň je poněkud odlišná.

Obvyklá cena je definována zákonem o oceňování majetku (viz dále). Zároveň ovšem upozorňuji, že v daňově praxi se pojem "běžná cena" příliš nepoužívá a v daňových kancelářích v souvislosti se zkoumáním vztahů spojených osob bude užíván "profesní slang", a to pojem "obvyklá cena", čímž je míněna cena stanovená podle § 23 odst. 7 ZDP, ať už je stanovena jako "běžná cena" nebo jako "obvyklá cena", případně "tržní cena" (viz dále). Obvyklou cenou v praxi označujeme vše, co je v souladu s § 23 odst. 7 ZDP.

Stanovení běžné a obvyklé ceny

V § 23 odst. 7 ZDP se uvádí, že:

  • - nelze-li určit běžnou cenu (tj. cenu, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami za obvyklých podmínek),
  • - dojdeme ke druhému kroku a použijeme cenu zjištěnou podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (dále jen "ZOM").

Obvyklá cena

V § 23 odst. 7 ZDP se dále uvádí, že nelze-li určit běžnou cenu (tj. cenu, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami za obvyklých podmínek), použije se cena zjištěná podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Ten v § 2 odst. 1 a 2 stanoví, že:

"Pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování, oceňují se majetek a služba obvyklou cenou.

Majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu majetku nebo služby věci a určí se ze sjednaných cen porovnáním."

Z uvedené definice je patrné, že mezi běžnou cenou a obvyklou cenou dle zákona o oceňování majetku existují rozdíly. Obvyklá cena je stanovena ve vztahu k tuzemsku a nezahrnuje vlivy, které běžná cena může zahrnovat:

  • mimořádné okolnosti trhu,

  • osobní poměry prodávajícího nebo kupujícího,

  • zvláštní oblibu.

Určení obvyklé ceny

Zůstaneme v zákonu o oceňování majetku, podle kterého se obvyklá cena určí buď podle základního pravidla § 2 odst. 1 ZOM, nebo jako tržní cena (§ 2 odst. 3 a 4 ZOM). Základní pravidlo stanoví, že obvyklá cena vyjadřuje hodnotu majetku nebo služby a určí se ze sjednaných cen porovnáním.

Pokud však (a to pouze ve výjimečných odůvodnitelných případech) není možné cenu obvyklou stanovit, oceňuje se majetek a služba tržní hodnotou. Upřednostnění tržní ceny však musí být v ocenění uvedeno a musí být stanovené důvody, proč nebyla použita obvyklá cena.

Tržní hodnotou se pro účely tohoto zákona rozumí odhadovaná částka, za kterou by měly být majetek nebo služba směněny ke dni ocenění mezi ochotným kupujícím a ochotným prodávajícím, a to:

  • v obchodním styku uskutečněném v souladu s principem tržního odstupu (tj. účastníci směny jsou osobami, které mezi sebou nemají žádný zvláštní vzájemný vztah a jednají vzájemně nezávisle),

  • kdy každá ze stran jednala informovaně, uvážlivě a nikoli v tísni.

1. Zaplatí-li návštěvník pubu v Londýně za sklenici piva 8 anglických liber, jedná se o běžnou cenu. Naproti tomu obvyklá cena této sklenice piva dle zákona o oceňování by byla stanovena patrně dle průměrné ceny sklenice piva např. v restauracích v Praze, obvyklá cena by tedy byla např. 40 českých korun.

2. Pan Nevrlý si dal postavit rodinný dům. Vzhledem k tomu, že nemá rád přímé paprsky slunce, architekt na jeho přání nechal okna hlavních obytných místností orientovat směrem na sever. Stavba rodinného domu stála 4 mil. Kč. Jaká by byla běžná cena domu při jeho prodeji? Vzhledem k tomu, že většina lidí preferuje přístup slunce do obytných částí domu, byla by orientace domu na sever faktorem, který by velmi snižoval hodnotu prodávaného domu. Pokud by pan Nevrlý našel kupce, který by měl podobně zvláštní oblibu jako on, mohla by být dosažená běžná cena pro pana Nevrlého výhodná, např. 5 mil. Kč. Pokud by ovšem takového kupce nenašel, (běžná) cena dosažená při prodeji by byla velmi pravděpodobně značně nižší než uvedených 5 mil. Kč. Obdobně by vycházela také cena obvyklá, která právě se zvláštní oblibou nepočítá.

Stanovení ceny může být velmi subjektivní záležitost. Z definice je patrné, že běžná cena má velmi blízko k ceně tržní. Tržní cena se vždy vytváří na základě setkání se nabídky a koupěschopné poptávky. Jinými slovy tržní cena vyjadřuje hodnotu, za kolik je nabízející ochoten prodat a za kolik je kupující ochoten a schopen nakoupit. Tržní cena stejného zboží nebo služby tak může být rozdílná při transakci mezi odlišnými subjekty nebo v odlišném čase.

Čtyřhvězdičkový hotel v Praze nabízí stejný pokoj za různé ceny, které se liší podle skupiny zákazníků a podle období.

Tzv. pultová cena pokoje pro individuální osoby (zejména se jedná o pracovní cesty obchodníků, manažerů apod.) činí  250 USD, naproti tomu stejný pokoj ve stejném období je obsazován cestovními kancelářemi klientelou tzv. skupinové turistiky, kdy je pokoj pronajímán za cenu 180 USD.

Cena stejného pokoje se dále liší v závislosti na sezoně. V nejslabším období, v únoru, jsou dosahovány ceny pokoje u skupinové klientely jen 120 USD, v květnu a v červnu účtuje hotel u skupinové klientely cenu 270 USD/pokoj a v době svátků na konci roku si hotel může dovolit stanovit cenu až 350 USD/pokoj.

Je evidentní, že všechny uvedené ceny jsou pro dané podmínky cenami tržními, tzn. i cenami běžnými pro účely ZDP.

Stanovení cen v rámci skupiny

Obtížné může být stanovení běžné ceny tam, kde nejsou známé podmínky transakcí s nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. To může být případ u spojených osob v rámci koncernu, které si vzájemně dodávají výrobky v navazující výrobě a tyto výrobky obchodují prakticky výhradně v rámci koncernu. V takových případech je třeba používat určité pomocné techniky srovnávání. Pomocným kritériem může být např. nákladovost a dosahování přiměřeného zisku. Může nastat situace, že podnik ve skupině se specializuje na ty výrobky, jejichž ziskovost je minimální, ale v rámci společné podnikatelské strategie koncernu je třeba tuto výrobu zachovat. V rámci koncernu může existovat podnik, který je dlouhodobě nebo trvale ztrátový, ale nezávislý podnikatelský subjekt by takto většinou dlouhodobě nemohl fungovat a ztrátovou produkci by musel dříve nebo později ukončit. Na druhé straně dosažení zisku není nikdy hlavním kritériem pro to, zda byla nebo nebyla stanovena běžná cena, daňový poplatník může prodat se ziskem, a přesto pod běžnou cenou. Tuto interpretaci dokládá i existující rozhodnutí soudu.

Jak je uvedeno výše, nelze-li dle ustanovení § 23 odst. 7 ZDP běžnou cenu zjistit, je třeba zjistit cenu obvyklou dle zákona o oceňování majetku. V daňové praxi je stanovení ceny na základě znaleckého posudku správcem daně většinou respektováno. Pokud by správce daně považoval znalecký posudek, jehož zpracování zadal daňový poplatník, za nevěrohodný a závěry posudku za chybné, může správce daně dát zpracovat nový revizní posudek. Běžnou cenu lze na základě znaleckého posudku zjistit i zpětně do minulosti. Možnost takového postupu je opět již potvrzena rozhodnutím soudu.

Stanovení běžné ceny v případě financování, tzn. stanovení běžného úroku u úvěrů a půjček, se věnuje viz Úvěry a zápůjčky úroky z hlediska dlužníka.

Pro stanovení a dokumentaci obvyklých cen lze využít postupů popsaných v článcích: Převodní (transferové) ceny a Metody stanovení převodních (transferových) cen.

Ostatní faktory

Jak jsme uvedli výše, mezi spojenými osobami mohou být sjednány značně odlišné transakce, než jaké by byly sjednány mezi nezávislými osobami. Z odlišností těchto

Nahrávám...
Nahrávám...