2022.1213.3
Určení místa plnění pro účely DPH – 4. část
Ing. Olga Hochmannová
NahoruIV. Místo plnění při poskytnutí služby – základní pravidla
Ve čtvrtém ze série článků věnovaných problematice místa plnění pro účely DPH se začneme zabývat pravidly pro stanovení místa plnění při poskytnutí služeb – a to zejména základními pravidly, jak jsou stanovena v § 9 ZDPH, resp. v čl. 44 a 45 Směrnice 2006/112/ES. K nim připojíme i modifikaci základních pravidel doplněnou v § 9a ZDPH, která vyplývá z čl. 59a uvedené Směrnice.
Nahoru1. Základní pravidla pro stanovení místa plnění při poskytnutí služby – § 9 ZDPH
Nahorua) Místo plnění při poskytnutí služby osobě povinné k dani
Jak stanoví § 9 odst. 1 ZDPH, místem plnění při poskytnutí služby osobě povinné k dani, která jedná jako taková (tj. jedná v rámci ekonomické činnosti), je obecně místo, kde má tato osoba, příjemce služby, sídlo nebo místo podnikání, případně provozovnu, pokud by služba byla poskytnuta přímo pro tuto provozovnu.
Provozovnou je dle § 9 odst. 1 ZDPH taková organizační složka, která může přijímat a využívat služby, které jsou jí poskytovány, neboť má odpovídající personální a technické vybavení a je dostatečně stálá.
Toto pravidlo se uplatní u všech služeb poskytovaných osobě povinné k dani, kromě těch služeb, které jsou upraveny zvláštními pravidly v §§ 10 až 10i ZDPH, např. u zprostředkovatelských, poradenských, právních, přepravy zboží, opravy movitých věcí, účetních a dalších.
Jak vyplývá z uvedené formulace, pro stanovení místa plnění je rozhodující, zda je příjemce osobou povinnou k dani, není nutné, aby byl registrován k DPH. Rovněž pro poskytovatele služby platí toto pravidlo, je-li poskytovatel osobou povinnou k dani, nemusí být plátcem, resp. osobou registrovanou k dani.
Pro poskytovatele služeb spadajících pod pravidlo § 9 odst. 1 ZDPH (čl. 44 Směrnice) je tedy nezbytné, aby v případě, že poskytuje služby příjemci do jiného členského státu, ověřil, zda je příjemce osobou povinnou k dani.
Určení, zda je příjemce osobou povinnou k dani
Vysvětlení, jak poskytovatel prokáže, že příjemce služby je osobou povinnou k dani, nebo jak prokáže, že službu přijímá pro účely ekonomické činnosti, jsou uvedena v nařízení Rady č. 282/2011, které bylo publikováno v Úředním věstníku EU č. L/77 dne 23. 3. 2011 a které je pro členské státy závazné od 1. července 2011.
Pokud se jedná o příjemce usazeného v EU, může poskytovatel, jak vyplývá z čl. 18 nařízení č. 282 (nemá-li informace o opaku), považovat příjemce za osobou povinnou k dani, pokud mu sdělil své DIČ pro DPH a poskytovatel toto DIČ ověřil. Ověřit DIČ osob registrovaných k DPH v jiných členských státech EU je možné na internetových stránkách Evropské komise, přístupných z internetových stránek Finanční správy. Jedná-li se o příjemce, který dosud DIČ neobdržel, může ho poskytovatel považovat za osobu povinnou k dani, pokud mu tento příjemce prokáže jinými způsoby, že je osobou povinnou k dani. Poskytovatel by měl tyto údaje prověřit např. kontrolou totožnosti nebo platby nebo jinými kontrolními postupy běžně používanými v obchodní praxi. Pokud příjemce tyto údaje poskytovateli nesdělí, může ho poskytovatel považovat za osobu nepovinnou k dani a v důsledku toho neuplatní na své služby pravidlo dle § 9 odst. 1 ZDPH.
Podle čl. 19 nařízení č. 282 může poskytovatel, pokud nemá informace o opaku, považovat příjemce za osobu povinnou k dani, pokud mu tento příjemce sdělí pro účely přijetí služeb své DIČ.
Pokud se jedná o příjemce usazeného mimo EU, poskytovatel může dle čl. 18 odst. 3 nařízení 282 (nemá-li informace o opaku), považovat příjemce za osobu povinnou k dani, pokud mu příjemce poskytne osvědčení vydané příslušným správcem daně, že vykonává ekonomickou činnost mimo území EU, nebo pokud mu poskytne číslo pro DPH nebo podobné číslo, které příjemci bylo přiděleno a které je používáno k identifikaci podniků nebo jiný důkaz prokazující, že příjemce je osobou povinnou k dani. Poskytovatel by tyto důkazní prostředky měl ověřit např. kontrolou totožnosti nebo platby nebo jinými kontrolními postupy běžně používanými v obchodní praxi.
Pokud příjemce žádné takové důkazy neposkytne, může ho poskytovatel považovat za osobu nepovinnou k dani.
Při poskytnutí služby osobě povinné k dani ze třetí země je také nutno ověřit, zda tato osoba není současně registrována v tuzemsku jako plátce. Pokud ano, uplatní se postup dle § 9a ZDPH (viz níže).
Jak dále vyplývá z § 9 odst. 3 ZDPH, pokud je příjemce osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, platí to pro účely stanovení místa plnění ve vztahu ke všem službám, které jsou mu poskytnuty, i když tyto služby použije pro činnosti, které nejsou předmětem daně, jako např. výkony veřejné správy.
Toto pravidlo vyplývá z výkladu SDEU v rozsudku ve věci C-291/07 Kollektivavtalsstiftelsen TRR Trygghetsrådet, kde SDEU konstatoval, že osobou povinnou k dani je i osoba, která uskutečňuje zčásti ekonomické činnosti a zčásti činnosti, které nejsou předmětem daně. K přenesení daňové povinnosti na příjemce dochází i v případě, kdy tato osoba přijaté služby použije pro účely činností, které nejsou ekonomickými činnostmi.
Podle čl. 19 nařízení 282/2011 však v případě, že je osobě povinné k dani poskytována služba výlučně pro její soukromou spotřebu nebo soukromou spotřebu jejích zaměstnanců, je tato osoba považována za osobu nepovinnou k dani.
Podle § 9 odst. 3 ZDPH je osobou povinnou k dani pro účely stanovení místa plnění u služeb rovněž právnická osoba nepovinná k dani, která je identifikovanou osobou nebo osobou registrovanou k dani v jiném členském státě.
Důsledky pravidla v praxi
Důsledkem výše uvedeného pravidla je skutečnost, že poskytovatel, který je plátcem, službu spadající pod pravidlo § 9 odst. 1 ZDPH poskytne osobě povinné k dani do jiného členského státu bez uplatnění daně v režimu přenesení daňové povinnosti (reverse charge). Daň přizná příjemce služby v členském státě, ve kterém má sídlo/provozovnu. Tato skutečnost je naplněním záměru EU, aby byla daň ze zdanitelných…
