2023.1900.1
Vyúčtování v cizí měně a DPH
Ing. Petr Vondraš
Počet států platících eurem se stále zvyšuje. Obchodování v eurech je častější i kvůli snaze o eliminaci kurzových rozdílů při platbách a úvěrech čerpaných v eurech. Může být ale daňový doklad vystaven jen v eurech? Jaký kurz použít při vyúčtování, když dodání předcházela záloha? A co dělat, když potřebuji opravit doklad vystavený v cizí měně?
Nahoru1. Pravidla pro vystavování daňových dokladů a povinnost uvádět výši daně v korunách
Prvním pravidlem je, že vystavování dokladů se řídí předpisy členského státu, ve kterém je místo plnění. Pokud je tímto místem Česká republika, je potřeba neopomenout ustanovení § 29 ZDPH, konkrétně písmeno l) v prvním odstavci, podle kterého se daň uvádí v české měně. Mít na dokladu výši daně v korunách je požadavek, kterým se má zamezit tomu, aby kvůli rozdílně použitému kurzu byla odvedena jiná výše daně z přidané hodnoty, než by byla nárokována. Důvodem je, že podle § 4 odst. 8 ZDPH se pro přepočet cizí měny na českou korunu používá kurz platný pro osobu provádějící přepočet ke dni vzniku povinnosti přiznat daň nebo uskutečněné plnění. Pro českou účetní jednotku je tímto platným kurzem i pevný kurz, který používá v účetnictví. Tento pevný kurz může být roční nebo měsíční, nicméně i český plátce může používat denní kurz, který je naopak jediným povinným kurzem pro osobu neusazenou v tuzemsku, která není českou účetní jednotkou. Příjemce daňového dokladu nemůže mít informaci o tom, jaký kurz pro přepočet poskytovatel použije, a proto je pro shodu výše odváděné daně a uplatňovaného odpočtu nezbytné, aby výše daně v českých korunách byla součástí daňového dokladu. Neuvedení výše daně v korunách přináší nejen prohřešek proti § 29 ZDPH, ale i praktické problémy.
Příklad:
Německá obchodní společnost si u českého plátce objednala formu, kterou v rámci České republiky poskytla jinému výrobci, aby prostřednictvím této formy pro ni lisoval díly. Ve smlouvě byla dohodnuta cena za formu 2 000 EUR + DPH. Český výrobce formy vystavil německé obchodní společnosti daňový doklad v angličtině a uvedl v něm částky jen v eurech. Německý zákazník, který nebyl plátcem v ČR, si požádal o vrácení daně. V žádosti uvedl požadovanou výši daně z nákupu formy v částce 10 500 korun, protože daň ve výši 420 EUR přepočetl kurzem 25 Kč/EUR. Prodávající plátce odvedl z prodeje formy v rámci svého daňového přiznání částku 10 122 korun, protože pro přepočet správně použil kurz České národní banky (dále ČNB), který v daném měsíci používal ve svém účetnictví. Finanční úřad pro hlavní město Prahu, který má v České republice na starosti vrácení daně osobám z jiných členských států, vyzval německou společnost, aby k nárokované vratce doložila daňový doklad, který bude obsahovat výši daně v korunách. Německá obchodní společnost se proto musela obrátit na svého dodavatele, aby na doklad výši daně v korunách doplnil.
Příklad:
Český plátce vystavil daňový doklad za tuzemské plnění osobě registrované k dani v Polsku na její české DIČ ve sjednané výši 2 000 EUR bez DPH. Plátce z Polska přepočetl přijaté plnění kurzem ČNB ze dne uskutečnění plnění, který byl 24,10 Kč/EUR, a v kontrolním hlášení vykázal v oddíle B2 základ daně 48 200 korun a daň 10 122 korun. Český plátce přepočetl daňový doklad pevným kurzem ČNB pro daný měsíc ve výši 23,90 Kč/EUR a v kontrolním hlášení vykázal plnění v oddíle A4 základ daně 47 800 korun a daň 10 038 korun. Oba plátci byli správcem daně vyzváni, aby vysvětlili nesoulad v kontrolním hlášení. Zatímco český plátce mohl potvrdit správnost původně vykázaných údajů, plátce z Polska musel českého plátce požádat o doplnění výše daně v korunách a v následném kontrolním hlášení pak uvést stejnou výši jako český plátce.
Druhým pravidlem pro určení státu, jehož zákonnému ustanovení vystavování daňových dokladů podléhá, je sídlo poskytovatele plnění, pokud je místo plnění v jiném členském státě a povinnost přiznat daň přechází na příjemce plnění.
Příklad:
Český plátce poskytl stavební práce v Německu tamní osobě povinné k dani, která podle německého ZDPH má povinnost převzít zdanění přijaté služby. Český plátce se při vystavování daňového dokladu bude řídit českým ZDPH. Co se týče náležitostí daňových dokladů, tak odchylky by mezi státy EU neměly nastat, protože povinné údaje daňového dokladu vycházejí z článku 226 směrnice 2006/112/ES.
Sídlem poskytovatele plnění nebo místem provozovny, pokud se plnění účastní, se řídí i pravidla pro vystavování daňových dokladů u plnění s místem ve třetí zemi.
Posledním pravidlem pro určení státu, jehož zákonem se řídí vystavování daňových dokladů, je stát, kde je osoba povinná k dani, uskutečňující plnění, registrovaná ve zvláštním režimu jednoho správního místa. Český e-shop registrovaný v režimu EU na Finančním úřadě pro Jihomoravský kraj se bude tedy při vystavování daňových dokladů řídit českým ZDPH, byť na dokladech s místem plnění v jiných členských státech bude uvádět tamní daň.
Nahoru2. Doklad k přijaté platbě
Zálohová faktura není daňovým dokladem. Tím je až doklad k přijaté platbě, který musí být vystaven do 15 dnů ode dne přijetí platby, pokud je k tomuto dnu známo dostatečně určitě zdanitelné plnění, k němuž se platba váže. K dostatečné určitosti je potřeba znát, jaké zboží má být dodáno nebo jaká služba má být poskytnuta. U zdanitelného plnění je potřeba znát sazbu daně a v každém případě místo plnění. Když tedy například pronajímatel vybírá zálohu na energie jednou částkou, nevznikne mu povinnost přiznat daň z takto vybrané zálohy, pokud se předem obdržená platba vztahuje na zdanitelná plnění v různých sazbách DPH, což brání tomu považovat platbu za dostatečně určitou ve vztahu k poskytovanému plnění. Naopak pokud prodávající požaduje zálohu na dodání konkrétního materiálu, je dostatečně určitě známo, k jakému plnění se přijatá platba vztahuje, protože v okamžiku platby znají obě strany místo plnění, zboží i sazbu daně, které dodání zboží bude podléhat. V případě platby v cizí měně se pro přepočet použije kurz vyhlášený pro den přijetí platby Českou národní bankou nebo Evropskou centrální bankou.
Příklad:
Český plátce pronajímá jednotlivá patra výškové budovy. Každé patro má svůj vlastní měřič spotřeby tepla a elektřiny. Výše zálohy za tyto energie je sjednána v eurech a činí 500 EUR měsíčně. Protože spotřeba tepla má jinou sazbu DPH než elektřina, není při přijetí platby známo dostatečně určitě zdanitelné plnění, k němuž se zálohová platba váže (zda spotřeba elektřiny bude finálně činit 200 EUR nebo 300 EUR), a nelze tedy stanovit, z jaké částky by se počítala základní a z jaké snížená sazba daně. Přijatá platba se neobjeví v daňovém přiznání ani pronajímatele ani nájemce, a proto ani nevzniká povinnost pro účely DPH přepočítávat přijatou platbu v cizí měně na české koruny. Pokud bude výsledná spotřeba za měsíc v částce například 700 EUR, z níž za spotřebu tepla bude 400 EUR a za elektřinu 300 EUR, pak základ daně pro jednotlivé sazby se bude přepočítávat až kurzem platným v den uskutečnění zdanitelného plnění. A zatímco k platbě zbyde již jen 200 EUR, o které spotřeba převýšila přijatou zálohu, tak základ daně a výše DPH se budou přepočítávat na koruny z celé částky plnění, tedy ze 700 EUR.
Nahoru3. Vyúčtování v cizí měně, kterému předcházelo odvedení daně z přijaté platby
Pokud vzniká povinnost přiznat daň z přijaté platby, přepočítává se cizí měna kurzem ze dne, kdy byla platba přijata, a to i v případě, že vyúčtování předcházelo více zálohových plateb. Následně se kurzem data uskutečnění zdanitelného plnění přepočítá i rozdíl mezi základem daně poskytnutého plnění a základem daně přijatých plateb. To platí v případě, kdy je tento rozdíl kladný. Pokud je rozdíl nula (byla poskytnuta 100% záloha), není při vyúčtování co přepočítávat.
Příklad:
Český plátce uzavřel s jiným českým plátcem smlouvu na dodání stroje v částce 25 000 EUR bez DPH. Dodání se uskuteční v České republice a bude proto podléhat dani v základní sazbě. V rámci smlouvy byly domluveny i dvě zálohové platby, první ve výši 12 100 EUR se splatností do 25. června, druhá ve výši taktéž 12 100 EUR se splatností do 25. července. Termín dodání vlastního stroje byl stanoven do konce srpna. První zálohovou platbu přijal výrobce 20. června. Protože používá ve svém účetnictví denní kurzy ČNB, přepočetl přijatou platbu kurzem 24,13 Kč/EUR, což byl kurz platný pro 20. červen. Přepočtená částka přijaté platby odpovídala korunové hodnotě 291 973 korun. Základ daně přijaté platby v korunách odpovídal výši 241 300 korun (291 973/1,21). Druhá záloha byla zaplacena po splatnosti, konkrétně až 1. srpna, což však na přepočet na koruny nemělo vliv. Český výrobce přepočetl přijatou platbu kurzem ČNB platným pro 1. srpen, což bylo 23,95 Kč/EUR. Korunový přepočet přijaté platby činil 289 795 korun a základ daně 239 500 korun (289 795/1,21). Objednaný stroj předal výrobce 24. srpna, kdy byl kurz ČNB 24,13 Kč/EUR. Tímto kurzem musí výrobce přepočítat základ daně při vyúčtování, což je rozdíl základu daně celkového plnění (25 000 EUR) a základu daně z přijatých plateb (10 000 EUR a 10 000 EUR). Výše základu daně podléhajícímu přepočtu kurzem dne dodání stroje je v daném případě 5 000 EUR (25 000 EUR – 10 000 EUR – 10 000 EUR). Základ daně při vyúčtování činí v přepočtu 120 650 korun (5 000 EUR x 24,13 Kč/EUR). Povinností vystavovatele daňového dokladu je vždy uvést na daňovém dokladu výši daně v korunách, a to jak na dokladech k přijaté platbě, tak při vyúčtování. Korunová hodnota daně se vždy vypočítá z korunového základu daně a v případě konečné faktury činila v daném případě 25 336,50 korun (120 650 x 0,21).
Příklad:
Český plátce přijal…
