Způsobení úpadku

Způsobení úpadku

Ing. Petr Píša

Úvod a historie trestného činu

Trestný čin "Způsobení úpadku" je jedním z trestných činů proti majetku a patří do specifické skupiny tzv. úpadkových deliktů. Tyto trestné činy totiž přímo či nepřímo souvisí s úpadkem ekonomických subjektů (tento pojem bude vysvětlen dále).

Ačkoliv se může zdát, že předmětný trestný čin je odrazem vývoje v posledních několika letech, není tomu tak. Jeho historie totiž sahá až do poloviny 19. století, neboť jeho základy najdeme v zákoně č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který nabyl účinnosti 1. 9. 1852, tedy ještě před samotným vznikem Rakouska–Uherska, za vlády českého krále Františka Josefa I. V tomto zákoně byl tehdy upraven jako přečin v § 486 a nazván "Úpadek z nedbalosti", sluší se poznamenat, že v této (neměnné) podobě platil téměř 100 let! V zákoně č. 86/1950 Sb., trestní zákon, kterým byl výše jmenovaný zákon zrušen a který byl účinný od 1. 8. 1950, již předmětný trestný čin nenajdeme, což pochopitelně souviselo se změnou politických a ekonomických poměrů na území tehdejšího Československa. Ani v následujícím trestním zákoně č. 140/1961 Sb. účinném od 1. 1. 1962 nebylo způsobení úpadku upraveno.

Až novela trestního zákona č. 140/1961 Sb., jejíž účinnost nastala dnem 1. 5. 2000, v podstatě znamenala návrat k předmětnému trestnému činu z let 1852 až 1950. Tato novela byla vyvolána rostoucím tlakem veřejnosti na politickou reprezentaci v souvislosti s ekonomickými důsledky transformace hospodářství, resp. vnímání vysokého stupně nespravedlností a "všeho možného" v podnikatelské sféře v očích veřejnosti. Pojetí trestního práva v hospodářské oblasti bylo totiž na počátku 90. let 20. století velmi liberální, jelikož vycházelo z myšlenky, že hlavním regulátorem je trh a problémy v tržních vztazích mají být řešeny jinak než trestněprávně, tedy stát měl do problémů tržních subjektů zasahovat pouze prostřednictvím soudů nebo jiných státních orgánů. Toto pojetí trestního práva v oblasti hospodářství však selhalo. Do trestního zákoníku se tak zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se měnil dnes již zrušený zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"), dostal "staronový" trestný čin tentokrát nazvaný v § 256c jako "Předlužení". Při posuzování tohoto trestného činu vznikla pevná vazba na ustanovení zmiňovaného ZKV, resp. nového insolvenčního zákona účinného od 1. 1. 2008, jejichž předmětem byla a je úpadková (konkurzní) problematika. Podle předmětné novely nebylo možné za předlužení trestně postihovat, pokud úpadek nastal v období přede dnem její účinnosti, tj. před 1. 5. 2000. Nicméně samotné znovuzavedení tohoto trestného činu do trestního práva se stalo u odborné veřejnosti do značné míry kontroverzním, mnozí kritici to totiž považovali za kriminalizaci jakéhokoliv hospodářského neúspěchu.

Nový zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), který mimochodem vznikal skoro 10 let a stal se účinným od 1. 1. 2010, v současnosti upravuje předmětný trestný čin pod označením "Způsobení úpadku". Ten přímo vychází z vymezení trestného činu "Předlužení" podle předchozího trestního zákona, i když s mírnými odlišnostmi v kvalifikaci, nikoliv však v trestních sankcích. Vývoj předmětného trestného činu uvádí následující tabulka.

Tabulka 1: Historické srovnání trestného činu "Způsobení úpadku" s jemu předcházejícími trestnými činy

Z uvedeného vyplývá, že jsou-li naplněny znaky trestného činu "Způsobení úpadku" (viz níže), je toto vnímáno jako společensky škodlivé a je proto třeba trestněprávních důsledků, načež nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. občanského zákoníku nebo zákona o obchodních korporacích). Společenská škodlivost předmětného trestného činu je přitom posuzována z hlediska jeho povahy a závažnosti, která je určena např. významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, nebo následky takového činu. Lze dovodit, že zájmem chráněným trestním zákoníkem v souvislosti s trestným činem "Způsobení úpadku" je ochrana věřitelů a eliminace řetězových platebních neschopností subjektů v ekonomice. Trestněprávním jednáním totiž může dlužník způsobit druhotnou platební neschopnost věřitelům, a to nejen svým. Následkem takového jednání je pak způsobení vyčíslitelné škody jakožto částky neuspokojených pohledávek věřitelů.

Vymezení trestného činu

Z příslušného ustanovení § 224 TZ je zřejmé, že trestní postih čeká tohoto, kdo naplní znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, to znamená:

a. pokud si úmyslně anebo i z hrubé nedbalosti přivodí úpadek tím, že

• činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům,

• spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým nebo smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru,

• užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem,

• poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo

• učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům,

b. pokud úmyslně anebo i z hrubé nedbalosti přijme nový závazek nebo zřídí zástavu, ač ví, že je v úpadku, a tím zhorší postavení dosavadních věřitelů.

Pro předmětný trestný čin jsou důležitá dvě základní hlediska – způsob zavinění a důsledek. Zatímco první hledisko znamená, že pachatel jednal určitým způsobem a jeho jednání bylo úmyslné nebo hrubě nedbalostní, u druhého hlediska se jedná o důsledek takového jednání, tedy přivození (způsobení) si úpadku nebo zhoršení postavení věřitelů následkem přijetí nových závazků dlužníkem nebo zřízení zástavy na majetku dlužníka.

Úmyslné jednání je takové, kdy pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, nebo věděl, že může porušení nebo ohrožení způsobit, a způsobil-li toto, byl s tím srozuměn nebo smířen. Na rozdíl od úmyslu se nedbalostí myslí takové jednání, kdy pachatel sice věděl, že může trestuhodným způsobem porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k tomuto nedojde (tzv. vědomá nedbalost), anebo nevěděl, že může svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ale vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům toto vědět měl a mohl (tzv. nevědomá nedbalost). Jak již však bylo uvedeno, pro trestný čin "Způsobení úpadku" je důležitá tzv. hrubá nedbalost, kterou se podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákoníkem.

Co se týká důsledků trestného jednání, stojí za zmínku skutečnost, že se jedná o způsobení úpadku sobě samému a nikoliv jiné osobě (fyzické či právnické). Ovšem to nemění nic na tom, že pokud si dlužník přivodí úpadek svým vlastním neuváženým až bezohledným jednáním (trestně postihnutelným), má toto negativní dopady na jeho věřitele, kterým pak nejsou uhrazeny pohledávky v plné výši a mohou se tím dostat do platebních problémů, popř. i do úpadku. Z toho plyne, že za společensky škodlivé je tedy považováno např. i částečné zmaření úhrad pohledávek věřitelů a následně ještě v horším případě způsobení úpadku jiným, kdy na počátku bylo trestně postihnutelné jednání pachatele, které vedlo nejdříve k jeho úpadku.

Dalším znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu je situace, kdy dlužník je v úpadku (bez ohledu na to, zda si úpadek způsobil sám či nikoliv), o tomto svém úpadkovém stavu ví, přijme nový závazek nebo zřídí zástavu na svůj majetek a tímto zhorší postavení dosavadních věřitelů. Zhoršení postavení dosavadních věřitelů představuje v případech přijetí nového závazku i zřízení zástavy nejčastěji např. nižší poměrné uspokojení pohledávek věřitelů v rámci insolvenčního řízení s dlužníkem. U přijetí nového závazku (např. při nákupu služeb) dochází ke zvýšení objemu pohledávek věřitelů (závazků dlužníka), které jsou uspokojovány ze stejného objemu majetku, u zřízení zástavy dochází ke snížení objemu majetku dlužníka, ze kterého jsou věřitelé uspokojovány, neboť věřitel, který má svou pohledávku zajištěnou zástavou k věci (tzn. vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí), je uspokojen odděleně zpeněžením této věci, na níž je zástavní právo realizováno. Účetními slovy řečeno: buď byla při zvýšených závazcích dlužníka aktiva neměnná, nebo se při neměnných závazcích dlužníka aktiva snížila, a to s negativním vlivem na dosavadní věřitele.

Za dosavadní věřitele jsou považováni věřitelé před přijetím nového závazku nebo před zřízením zástavy k věci dlužníka, jelikož tím prvotně dochází ke zhoršení jejich postavení, s výjimkou dosavadního věřitele, který se zajistil zástavou k věci dlužníka.

V definici předmětného trestného činu, resp. v trestně postihnutelném jednání je použito výrazů, jejichž výklad v trestním zákoníku ani jiném zákoně nenajdeme a je možné je označit za neurčité. Jedná se např. o vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům, hrubý nepoměr k majetkovým poměrům nebo rámec obvyklého podnikatelského rizika. Podle tvůrců trestního zákoníku by definování těchto výrazů ani účelné nebylo, jejich výklad je tedy ponechán na posuzovatelích, zda došlo či nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu. Pomůckou orgánů činných v trestním řízení, znalců nebo soudců tak může být např. judikatura (tj. rozhodovací praxe) nebo publikovaná soudní rozhodnutí, v nichž lze obsahovou náplň těchto výrazů dovodit při řešení některých sporů. Vodítkem od 1. 1. 2014 může být i úprava v občanském zákoníku týkající se změn okolností u smluv, z níž můžeme dovodit, že hrubý nepoměr představuje znevýhodnění buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění.

Na závěr ještě uveďme, že lze spatřovat shodu jednoho ze znaků ve skutkové podstatě předmětného trestného činu (užívání poskytnutého úvěru v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem) s trestným činem "Úvěrový podvod" podle § 211 TZ, za ten však hrozí vyšší trestní postih.

Srovnání trestných činů "Způsobení úpadku" a jemu předcházejícího "Předlužení"

Jelikož nový trestní zákoník přinesl nemálo změn v trestním právu, je vhodné uvést, k jakým změnám v předmětném trestném činu došlo oproti předchozímu zrušenému trestnímu zákonu. Srovnáme-li znaky skutkové podstaty současného trestného činu "Způsobení úpadku" s jemu předcházejícím "Předlužením", jeví se změny na první pohled jako kosmetické, i když tomu tak v zásadě není.

První změnou je, že vedle úmyslného jednání je možné postihnout hrubou nedbalost, přičemž zrušený trestní zákon v trestném činu "Předlužení" požadoval vědomou nedbalost. Na jedné straně tedy došlo k rozšíření znaku skutkové podstaty o nevědomou nedbalost, ale zákonodárce se na druhé straně pokusil o určité zmírnění tím, že považoval za trestný jen vyšší stupeň nedbalosti (ať vědomé či nevědomé), tj. hrubou nedbalost, kterou nelze vnímat jako zvláštní druh nedbalosti.

Další změnou, avšak významnějšího charakteru, je nahrazení slova "předlužení" slovem "úpadek" v definici předmětného trestného činu. Nebylo totiž důvodu, proč by se měla skutková podstata týkat pouze jedné z forem úpadku, tedy jen předlužení. Tímto došlo k rozšíření trestní postižitelnosti i na platební neschopnost (další možné formy úpadku), kterou si dlužník také pochopitelně mohl přivodit v důsledku jednání uvedeného ve vymezení trestného činu.

Ke zpřísnění oproti starému trestnímu zákonu došlo doplněním podmínky ve znění druhého odstavce příslušného paragrafu, a to o již výše komentované zhoršení postavení dosavadních věřitelů, ke kterému musí dojít tím, že je dlužník v úpadku, o tomto ví, a navíc přijme nový závazek nebo zřídí zástavu.

Z celkového pohledu lze dovodit, že oproti vymezení předmětného trestného činu v předchozím zrušeném trestním zákoně došlo k vytříbení jeho pojetí a lepšímu zacílení na trestně postižitelné jednání tak, aby nedocházelo ke kritizované kriminalizaci jakéhokoliv neúspěšného hospodaření.

Podíváme-li se do hodně vzdálené minulosti, myslím, že stojí za to pro úplné srovnání uvést i definici trestného činu "Úpadek z nedbalosti", kterou znal trestní zákon v letech 1852 až 1950 a která zněla: "Dlužník několika věřitelů, který z nedbalosti si přivodí neschopnost platiti, zvláště tím, že činí přílišná vydání, lehkomyslně nebo nepřiměřeně úvěru užívá nebo poskytuje, část majetku promarní nebo uzavře odvážný obchod, který nenáleží k řádnému vedení jeho obchodu nebo s jeho poměry majetkovými jest v nápadném odporu; kdo z nedbalosti své věřitele nebo jich část tím poškodí, že, věda, že jest neschopen platiti, nový dluh učiní, dluh splatí, zástavu zřídí nebo řízení vyrovnací nebo zahájení konkurzu včas nenavrhne, bude pro přečin potrestán tuhým vězením od tří měsíců až do jednoho roku."

 NahoruTrestní sankce

Jsou-li naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu "Způsobení úpadku" hrozí pachateli odnětí svobody až na jeden rok nebo zákaz činnosti, a to jak v případě způsobení si úpadku v důsledku jednání uvedeného v trestním zákoníku, tak v případě přijetí nového závazku nebo zřízení zástavy za situace, kdy je dlužník v úpadku a o tomto stavu ví. Od peněžitého trestu, který jako jednu z možných trestních sankcí obsahoval předchozí zrušený trestní zákon, bylo upuštěno. Zákaz činnosti může být soudem uložen na dobu jednoho roku až deset let, jestliže se tato činnost pachatele týkala předmětného trestného činu. Trestní zákoník uvádí, že trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

Je-li trestním jednáním navíc způsobena značná škoda, tj. minimálně 1 mil. Kč (do 30. 9. 2020 se jednalo o 500 tis. Kč), hrozí trest odnětí svobody až na tři roky, a jedná-li se o škodu velkého rozsahu, tj. minimálně 10 mil. Kč (do 30. 9. 2020 se jednalo o poloviční částku), sazba odnětí svobody se pohybuje od šesti měsíců do pěti let.

 NahoruPrávní úprava úpadku

Jak plyne z vymezení trestného činu "Způsobení úpadku", pojem "úpadek" hraje důležitou roli pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je proto velmi důležitá jeho interpretace. Na úpadek lze obecně nahlížet buď z ekonomického, nebo z právního pohledu. Pro účely trestního zákoníku je přípustný jen právní pohled. Jelikož pojem úpadek náleží do oblasti insolvenčního práva, trestní zákoník se jím nezabývá, i když v ustanovení § 224 TZ uvádí možnosti, kterými si může dlužník úpadek způsobit. Zákonem, který úpadek definuje a který je základní právní normou insolvenčního práva, je samozřejmě zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále IZ). Hlavním úkolem tohoto zákona je co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení věřitelů dlužníka. Nejdříve tedy jaké jsou hlavní znaky úpadku v právním pojetí a následně jaké formy úpadku insolvenční zákon rozeznává.

Pro osvědčení stavu úpadku je nejprve nezbytná tzv. mnohost věřitelů, která je důležitá k tomu, aby jediný věřitel nemohl svým nekorektním chováním vyhrožovat následky insolvenčního návrhu svému dlužníku, u kterého má splatnou pohledávku. Samotný věřitel má totiž možnost domáhat se uspokojení svých pohledávek prostřednictvím exekuce nebo u soudu (tj. mimo insolvenční řízení). Ve věci mnohosti věřitelů jakožto jednoho ze znaků úpadku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na věci nic nemění ani zanedbatelný rozsah splatné pohledávky dalšího (druhého) věřitele. Podmínkou úpadku je tedy existence dvou a více věřitelů se splatnými pohledávkami za dlužníkem.

Insolvenční zákon dále definuje dvě formy úpadku – insolvenci (neboli platební neschopnost) a předlužení.

1. Insolvence

V insolvenčním zákoně první definovanou a v praxi častěji se vyskytující formou úpadku je insolvence. Na rozdíl od zrušeného zákona o konkurzu a vyrovnání (účinného do 31. 12. 2007) je insolvence v IZ upravena přesněji. Dlužník se do stavu insolvence dostává, pokud, jak již bylo uvedeno výše, má více věřitelů a zároveň má peněžité závazky po splatnosti více než 30 dnů, které není schopen plnit.

Peněžitými závazky se rozumí ty, které na sebe vážou plnění v penězích. Nejedná se tedy například o závazek dodat zboží nebo např. z účetního pohledu o rezervy nebo časové rozlišení pasiv. Z běžné praxe v obchodním styku je časté, že dlužník může být někdy v prodlení s úhradou svých dluhů několik dní. Jak dokládají evropské průzkumy trhu o průměrné době inkas pohledávek, jedná se o běžnou situaci v řadě zemí. Proto je insolvenčním zákonem umožněna tolerance 30 dnů po splatnosti. Tato lhůta byla zvolena v návaznosti na vznik práva věřitele na úroky z prodlení podle ustanovení zrušeného obchodního zákoníku. Tato lhůta navíc přispěla k tolik nezbytné právní jistotě, neboť zrušený ZKV v této souvislosti používal neurčitý pojem "po delší dobu". Předmětná úprava v insolvenčním zákoně přispěla k vyšší předvídatelnosti věřitelů a dlužníků ohledně rozhodování insolvenčního soudu při řešení otázky, zda je dlužník skutečně v úpadku formou insolvence. Velmi důležitou a poslední podmínkou pro posouzení úpadku ve formě insolvence je objektivní neschopnost dlužníka plnit své závazky, tedy objektivní nedostatek finančních prostředků a nikoli neochota dlužníka k plnění jeho peněžitých závazků.

Insolvenční zákon zároveň uvádí taxativně vyjmenované případy, kdy předpokládá, že došlo k insolvenci dlužníka, ovšem tyto předpoklady nemusí být ve skutečnosti naplněny, přičemž je na dlužníkovi, aby je vyvrátil a prokázal, že v úpadku insolvencí není (jedná se o tzv. vyvratitelné domněnky):

a. zastavení plateb podstatné části peněžitých závazků ze strany dlužníka (zajímavostí je, že pojem "zastavení plateb" se, jak ve zrušeném ZKV, tak v novém IZ, vrátil k zákonné úpravě z roku 1931). Co je "podstatnou částí" IZ nekvantifikuje, toto je opět ponecháno na rozhodnutí posuzovatelů nebo judikatuře,

b. neplnění peněžitých závazků po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti,

c. nemožnost dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek věřitele vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. V tomto případě se jedná o zcela logický krok, nemohou-li se věřitelé tímto způsobem domoci uspokojení své pohledávky, pak je zde zcela na místě, že dlužník má s největší pravděpodobností platební problémy, které je třeba řešit podle IZ. Přínos toho je, že dotčení věřitelé mohou podat insolvenční návrh, aniž by museli úpadek dlužníka dokazovat standardním způsobem,

d. nesplnění povinnosti dlužníka (pokud podává insolvenční návrh on sám) předložit seznam majetku, závazků, zaměstnanců a listiny dokládající úpadek nebo hrozící úpadek, uložil-li mu to insolvenční soud.

Jestliže nejsou výše uvedené předpoklady úpadkového stavu naplněny, jsou ve vztahu k trestnému činu "Způsobení úpadku" irelevantní, resp. nejsou splněny znaky jeho skutkové podstaty – úpadek nenastal.

Novelizací účinnou od 1. 7. 2017 bylo do IZ zapracováno ekonomické kritérium pro posouzení úpadku ve formě platební neschopnosti, a to jen pro dlužníky, kteří jsou podnikateli a vedou účetnictví. Tímto ekonomickým kritériem je tzv. "mezera krytí", která se vypočítá jako rozdíl splatných peněžitých závazků a disponibilních prostředků dlužníka. Následně se vypočtená mezera krytí poměřuje s desetinou splatných peněžitých závazků, přičemž dlužník není…